Waking Up In Vegas

Holky ještě hezky spí a já se je snažím neprobudit přehrabováním se v kupě oblečení vysypané z kufru a batohu. Vstávám dřív, protože jedeme s Denčou a Jeníkem vrátit naše autíčko… Snídáme venku na hotelovém "dvorku" müsli s jogurtem, wafle, párky, vajíčkové omeletky a brambory. Dobrotka! A pak už naposledy nasedáme do bílého suburbanu. Jedeme ještě naposledy natankovat do plné, ať neplatíme žádné další poplatky a s obavami zajíždíme do garáží. Vše ale probíhá hladce. Paní jen zřejmě podle spztky vyhledá, kdo měl auto půjčené, koukne, jestli nám nechybí nějaký ten galonek benzinu, vytiskne účtenku a prý můžeme jít domů. A to je jako konec? Skoro se slzami v očích se loučíme s našim vozem a míříme přes parkoviště plné naleštěných aut zpět do hotelu. Pěšky to trvá asi 15 minut. Procházíme přes Premium Outlet - obrovské nákupní středisko, kde najdete snad všechny značky světa. A mělo by tu být levno! Teď jsou ale obchody ještě zavřené. V neděli až od desíti. A tak se vracíme rovnou na hotel a v jedenáct se vezeme hotelovým shuttle busem k Las Vegas Blvd!

Ne že by nás zavezli někam do centra, ale aspoň něco. Vystupujeme tedy u Mandala Bay a mašírujeme si to v pořádném hicu do Rossu. Pro ty, kdo neví, o co jde - je to velký outlet plný neskutečného množství oblečení všech možných značek. Takový velký mišmaš, kde, když máte štěstí, můžete levně nakoupit opravdu pěkné kousky! Když vidíme, jak je tento dvoupatrový obchod velký, je nám jasné, že dnes už skoro nic jiného nestihneme. Všechny tady vstupujeme s jasným cílem - sehnat si šaty a boty na večer! Ať se konečně po čtvrt roce pořádně vyfikneme!

Musím ale říct, že jsem rozhodně nebyla tak úspěšná jako v minulém Rossu! Tehdy jsem si odnášela spoustu fakt dobrých úlovků, ale dnes… Co zkusím, to mi nesedí. A nejsem sama. Esko je probrané, boty v mé velikosti taky fuč… Nakonec ale nacházím opravdu dobré kousky! Tmavě modré šaty až po zem (tu brož hned odstraním. Kejč.) a k nim boty! A jaké! Na platformě a vysokém podpatku… krajkové! A bacha - Guess! Nechápu, jak se do nich můžu nasoukat, ale, stejně jako Denča, si je kupuju v šest a půlce (třeba ty Keen sandály mám v 9tce a mám je dobré). Abych měla něco i na jindy, než na dnešní večer, kupuju si ještě takový roztomilý námořnický kabátek s jedním velkým knoflíkem. Nezdá se to, ale než absolvujeme všechny ty neúspěšné (v Jančině případě spíše velmi úspěšné) návštěvy zkoušecích kabinek, a vystojíme dlouhatánskou frontu k pokladnám (kde nás čeká ne příliš hezké číslo), je už pět odpoledne!

Podle informací, které jsme se dočetly na hotelové recepci, spoléháme na odvoz autobuskem zpátky do Baymontu. Tak trochu ale slibovali víc, než nakonec plní. A tak stoupám ke kraji silnice, mávám a stopuju svůj první americký taxík. Panu řidiči Martinovi hlásíme cílovou stanici a pak už se vezem. Jako největší dámičky. Až na to, že místo fancy papírových tašek s vyhlášenými značkami neseme sáčky s logem Rossu. Ačkoliv důvěřujeme jeho znalostem místních ulic, zdá se nám poněkud divné, kam že nás to dovezl. Nad hlavami nám sice svítí nápis Baymont, ale ulice je to nějaká jiná. Vůbec jsme asi na opačné straně města, než kam jsme se chtěly dostat. Naštěstí je slušný, vypíná taxametr a veze nás až před dveře toho správného hotelu.

Vážně nemáme moc času! Nestíhaly jsme už před tím a teď ještě ta Marťova zajížďka… A tak se rychle převlékáme, půjčujeme si náušnice, rtěnky a sponky do vlasů, místo kabelek bereme toaletní taštičky nebo peněženku a s foťákem přes rameno spěcháme na shuttle bus odjíždějící v 7 do města! Ještě se honem vracím pro kartu do foťáku, kterou jsem nechala v počítači (bez rozmyslu mažu všechny supr čupr fotky z včerejšího pózování u auta) a pak už přes přistavený stupínek nastupujeme do bílého auta. Vezeme se jen my čtyři. Adél, v úplých vínově červených šatech s průhlednou černou látkou v horní polovině zad, v černých lodičkách z tuhé textilie a toaletní taštičkou střední velikosti. Janča, ve skvěle padnoucích černých šatech s nepravidelně rozmístěnými bílými skvrnkami, sukně áčkového střihu a přepásané fuchsiovým páskem, v lakovaných černých balerýnkách od Tomyho Hilfingera a s taštičkou nejmenší velikosti. Verča, v bílých krajkových šatech nad kolena s krásným a originálním výstřihem na zádech, podšitých fuchsiovou látkou a přepásaných tenkým páskem stejné barvy, v bílých sandálkách a s neodmyslitelnou Candybag přes rameno. A já, konečně trochu vysoká, v šatech jako od Večernice, s perlami, hnědou peněženkou místo krajkového psaníčka a s nutným foťákem.

V Mandala Bay přestupujeme na tramvajovlak a jedeme do kasina Excalibur. Pohledy turistů v teniskách a šortkách s baťohy na zádech nás ujišťují v tom, že zatím patříme opravdu spíše do temného a hříšného podsvětí než na ulice ještě ozářené zapadajícím sluncem. Konečně nám dochází, že jsme opravdu ve Vegas! Sotva totiž vstupujeme do prvního kasina, mizí pojem o čase. Neustálé přítmí rušené miliony blikajících světýlek z hracích automatů a od pokrových a jiných stolů vtahuje člověka do jakési snové nadreality plné naděje na výhru a prosycené hořkou chutí zklamání.

Po prvních pár fotkách už ale míříme zase zpět na Boulevard a po něm, nesené davem lidí, se přesouváme do MGM. Tady je našim cílem Starbucks. Kofein nám snad dodá dost energie na dlouhou noc. A tak si Veronica se svým Salted Caramel Iced Coffee, Yana s Pumpkin and Spicy Iced Coffee se šlehačkou, Adela s Hot Caramel Decaf Machiato a já, Viviana, s Caramel Iced Coffee, sedáme ke kulatému stolečku na barové stoličky a k našim výborným kávám si dáváme ještě obrovskou Double Chocolate Cookie.

Takto posilněné se znovu mísíme do davu a pozorujeme změny v oblékání. Jak se tak připožďuje a my se přesouváme do hlubin MGM kasina, mizí pomalu baťůžkáři a přibývá slečen na vysokých podpatcích a v nejrůznějších odvážných a výrazných modelech. V útrobách obrovského komplexu se nám daří úspěšně zabloudit a tak se brzy musíme prodírat v protiproudu k východu zpět na Las Vegas Strip. Měkký koberec vyloženě láká k tomu, abych byla zase chvíli ta malá Bibi a tak jen hrdě nesu svoje boty tak, aby bylo už z dálky možné přečíst černá písmena Guess.

Pořád je na co nebo na koho koukat! Nestačíme se ani rozhlížet, natož fotit nebo si pořádně uvědomovat obrovskou spoustu vjemů zahlcujících naše smysly ze všech stran. Znovu tak jdeme ulicí plnou hlučících lidí. Tentokrát už ale pomalu směřujeme k hotelu Bellagio. Cestou lezu do všech malých obchůdků, kde tuším levné žabky. Ale špatně. A tak mé nohy, než aby trpěly na vysokých jehlách (musím ty boty prostě rozchodit!), poznávají ulice Las Vegas na vlastní kůži. Místo relativně pohodlného přezutí tak kupuju aspoň něco nového pro svůj iPhone. Nemůže jít přece ve sportovním, když jdem dneska za dámy! Světlounce růžové flitry jsou prostě lepší volbou pro dnešní večer! A červené, modré a bílé diagonální proužky budou dobrou vzpomínkou na Ameriku.

V ulicích krom dalších návštěvníku, kteří se stejně jako my hodili do gala, potkáváme taky nejrůznější postavy v kostýmech. Verča si tak udělá fotku se svalnatými chlapy vypadajícími jako Iron Man, Captain America, Hulk a Thor. Já mám zas jednu s Marilyn Monroe nad mřížkou, ze které fouká vzhůru teplý vzduch a tak jí krásně zvedá šaty a ty moje alespoň mají pořádný "objem". 

Mimo tyto postavy oblečené v kostýmech slavných osobností jsou tady ale taky slečny (a taky mladí muži), které jsou spíše neoblečeny. Vysoké podpatky, králičí uši a ocásek, zakryté jen bradavky...

S hlavou vzhůru hledíce na vysoké budovy předhánějící se co se počtem pater, světel a nebo extravagancí týče, se blížíme k Adélinému vysněnému Bellagiu. 

Vzpomínáme si na naše vlastně nedávné seznámení z Walmartu od San Francisca a spojujeme se s Hansem a Pavlem. Dáváme si sraz stylově uprostřed vodopádů v devět třicet. Než se setkáme, stíháme konec vodotryskové show před Bellagiem a celou ve 21:45. Doslovně s pusou dokořán hledíme na ty krásy a před očima nám tančí neuvěřitelně ovládané prameny vody. Pak se konečně setkáváme s našimi česko-německými přáteli. A společně sledujeme další podívanou, tentokrát na Fly me to the moon. Tak dokonalé, až mi běhá mráz po zádech a vyhrknou slzy do očí. Naprosto ohromeni čekáme ještě na jedno představení a Denču s Jeníkem. Hromadně pak míříme do kasina v hotelu Bellagio. Tady si musíme vsadit!

Nebyla by to přece návštěva Vegas, kdyby každý z nás něco neprohrál! Zas ale abychom to nepřeháněli - sedáme k One Handed Badit automatům a s riskem ztráty jednoho vsazeného dolaru mačkáme blikající tlačítka a taháme za páky, abychom nakonec každý odcházeli o pár centů chudší a s vytištěnou "účtenkou" ukazující zbytek, který je nám kasino dlužno. Svých pekelných 66 centů si ale odvezu domů radši na papírku. Pro tu vzpomínku…

Adél se s námi loučí a taxíkem jede na hotel. My, tím myslím sebe, Janču, Verču, Hanse a Pavla, se přesouváme ke kolu štěstí. Tady už se ale místo v centech hraje v dolarech. Kupuju si žetony za $5, abych si jednou vsadila nejnižší možné dva na dvojku (která zrovna samozřejmě nepadá) a zbylé tři přidala do už tak napráskané peněženky jako suvenýr.

Když už nás to tady omrzí, vydáme se zpátky do ulic. Všichni už docela trpíme hlady a tak jdeme do nejbližšího McDonaldu. Každá z nás si dává dva cheeseburgry, hranolky a pití do bezedného kelímku. Sedáme na venkovní upatlané lavičky k ještě upatlanějším stolům a pouštíme se do naší zdravé "večeře". Daří se mi připojit k internetu a jelikož máte v Česku zrovna docela slušný čas (tady už je asi půl třetí ráno), FaceTimeuju svým drahým rodičům. Dostávám radu, že opravdu musíme do hotelu Venetian a hlavně do starého Las Vegas. Tak jako vždy, jelikož jsem správná dcera, se je rozhodnu uposlechnout. Než se tam ale vydáme, zdržíme s Hansem celou výpravu nastavováním mého foťáku. Hans totiž fotí už několik let pořádným foťákem a tak se mi pokouší vysvětlit, co a jak funguje. Mezi jeho Cannonem a mým Nikonem jsou ale samozřejmě rozdíly a tak se nám to úplně nedaří.

Hans pak vyrazí do hotelu Monte Carlo, kde jsou s Pavlem ubytovaní, pro auto a my ostatní jdeme obkouknout Venetian. Bohužel na to máme vážně jen málo málo času a tak se ani nekouknu dovnitř. Janča mi pak jen na videu, které natočila, když šla hledat restroomy, ukazuje interiéry hotelu, které vypadají opravdu jako ulice v Benátkách. Ale i zvenčí to teda stojí za to! Je tady spousta napodobenin… Třeba Paris nebo New York New York. Ale Venetian vypadá nejen věrně, ale možná i o trochu lépe než skutečné Benátky. To samozřejmě přeháním, ale mají tady prostě čistou vodu v kanálech :D Na vodě se tady samozřejmě houpou gondoly. A přesvědčivě vypadá taky náměstí svatého Marka nebo most Ponte di Rialto a mnoho dalšího. Tohle se mi vážně líbí nejvíc.

Za chvíli už tedy přecházíme ulici a čekáme na Hanse. Zrovna, když nám chce přistavit, jedou kolem policajti a houkáním ho donutí pokračovat v jízdě. Objede tedy jeden blok a nabere nás hned za chvíli. Teď míříme do staré části Las Vegas! Tady to vše začalo. Pak ale začala velkým investorům lézt na nervy výše nájmu a málo prostoru. A tak se dohodli a založili Strip - dnešní hlavní ulici Las Vegas. Ale víte co? Downtown Las Vegas má daleko větší kouzlo! Když vystupujeme z auta, úplně se nám rozsvítí oči. Spousta neonových nápisů a kulatých žárovek je pro oči daleko příjemnější než neustále se měnící promítání na obrazovkách. Je tady docela mrtvo. Ale to bude asi taky tím, že je asi půl páté ráno. Nad námi je největší reklamní plocha světa. Celá ulice je zastřešena velkou klenbou, která je celá schopná zobrazovat nejrůznější obrazce a texty. Teď už tady svítí jen velký zelený nápis ELVIS. 

No není to stylové? V kasinech se ale ještě hraje. Nezměrně méně než v nové části LV, ale tady mi i připadá, že má cenu do toho trochu investovat. Jenže já už jsem si zasázela dost. A tak jen kouknu na daleko kvalitnější, serioznější a sympatičtější interiér kasina Golden Nugget a zvenčí vyfotíme třeba 4 Queens. 

Hans si s sebou vzal svůj foťák, takže máme s holkama pár pěkných fotek. Úplně mě to motivuje fakt něco udělat se svými znalostmi a schopnostmi fotografování. Musím zamakat. Pokoušíme se najít nejstarší a největší hrací automat, tzv. One Handed Bandit, ale nedaří se nám to. Sekuriťáci nás nasměrují aspoň k místnosti, kde je možnost se vyfotit s jedním milionem amerických dolarů v dolarovkách. Jo, možné to sice je, ale jen pro jednu osobu denně. A to očividně nikdo z nás není.

Sedáme tedy zpátky do auta a Hans s Pavlem nás berou na opravdu úchvatné místo. Vyjíždíme autem nad Vegas, k luxusním vilám, odkud je vidět celé svítící město. Je to pohled, který mě opravdu posadí na zadek. 

Tolik světla!!! Jak je to vůbec možné? Nad zlatým polem světýlek se tetelí teplý vzduch. Děláme pár dalších fotek a pak už nás vezou na hotel. Usínám v autě. Jsem vážně unavená a strašně mě bolí nohy! Prostě není moc chytré vzít si nové boty! Loučíme se s Hansem a Pavlem pozváním na obě někdy v Česku a konečně přicházíme do hotelu. Je 6:25. Pět minut do snídaně. Svítá. Nemám sílu na nic jiného, než si jen vyčistit zuby, shrnout kupu věcí z postele na zem a přeskočit ji, abych mohla konečně ležet! Na špinavé nohy kašlu. Ulice Las Vegas dnes spí v posteli se mnou…

http://www.youtube.com/watch?v=1-pUaogoX5o