Tired

Tak ráno nám to hezky začíná! Zvoní mi budík, dost brzy na to, abych stihla uklidit kuchyň (včera se mi do toho nechtělo). Venku je hnusně. Fakt hnusně. Zataženo, prší, šedo… Lehám si ještě na chvíli. A najednou slyším pod postelí cupitání drobných myších nožiček. Moc příjemné to teda není. Ale aspoň mě to vyžene z postele. Umývám kupu nádobí a přemýšlím, na co všechno se musím zeptat autopůjčovny, kam budu za chvíli volat. Vzhůru už je taky Janča s Denčou. Té se zas včera nechtělo vařit a naplánovala si, že si dá mražené jídlo. Nějak ale dojde ke komunikačnímu šumu a tak už si myslí, že jí někdo její mraženinu snědl. Proto si začne chystat sendvič s volským okem. To se jí ale připálí a spouští se nám kouřový alarm. Pár hlasitých pípnutí vytáhne z postele i Verču, která má dnes s Adél day off.

Nakonec si pak se snídání (my tři pracující) sedáme ke stolu a já u toho volám do autopůjčovny Hertz, kde Jeník (Denčin přítel, který se k nám na cestování přidá) našel auto pro 8 lidí. Nejprve si hezky pokecám s automatem, ale pak se konečně, po zodpovězení tisíce otázek, spojuji s živou osobou. Nejen v Česku mají trochu problémy s mým jménem. Tady mě přejmenovali na Didianu a Bidianu. Ale co už… A vlastně nám rezervuji auto. Znovu začínám doufat, že se snad opravdu někam podíváme!

Po skončení hovoru vše holkám převykládám. Řešíme různé možnosti a těšíme se na cestování. Sedíme v pyžamu a nenalíčené, snězená jen půlka snídaně. A najedno Janča koukne na hodiny - a ono je 7:31! Před minutou bylo pozdě! Do auta vybíháme s rozepnutýma uniformama, neučesané a s borůvkovou bublaninou (polovinu jíž jsme snědly už večer při plánování) v ruce. Denča sedá z volant a zavazuje si tkaničky. Já si zatím líčím linky, řasenku až za jízdy. U toho dožvýkat snídani. Nakonec to ale stíháme tak hezky, že M&S nemusí ani stát na dešti - přijíždíme pro ně až před dveře.

Jeana dnes v práci není a tak jsem s Donnou. Cestou z breakroomu, kam si jako každý den neseme oběd do ledničky, se s Jančou zastavujeme u automatu na plechovky, abychom si trochu zagamblingoavaly a vysosaly z něj další čtvrťáky. Už ale nejsme tak úspěšné, jako prve. Budeme asi muset změnit automat, tady už jsme to nějak probraly :D

Donna mi dovolí, abych z Officu zavolala do autopůjčovny - máme nějaké další otázky. Pokoje stejně nejsou žádné volné k úklidu. A Make Upy dělat nemůžeme, nemáme žádné ručníky na doplnění. A tak zvedám telefon a pouštím se do toho znovu. Tentokrát to zvedá nějaký chlap a připadá mi nějaký zmatený. Telefonuju s ním asi 10 minut. A když mu všechno vysvětlím a dvakrát nahlásím rezervační číslo a vyspeluju svoje příjmení, řekne mi udiveně: "My ale nepůjčujeme auta! Jsme hotel! Sun Mountain Lodge!" No, nějakým omylem jsem se dovolala na naši recepci :D

Takže pokus číslo dva! Otázky automatu mě teď pro změnu uklidňují. Po mnoha dalších dotazech a přepojování do San Francisca se snad dozvídám vše, na co jsem se chtěla zeptat. Tady mě, jen takpro zajímavost, překřtili na Vivian. A asi mi z toho praskne hlava. Já už asi zas cestovat nechci :D Je to fakt náročné, takové plánování. Dokonce bych prý mohla řídit - věková kategorie mladistvých řidičů je od 20ti. Ale asi si budu muset odpočinout od plánování a přenechám to někomu jinému :P I když je fakt, že nás už z toho bolí hlava všechny… http://www.youtube.com/watch?v=qmoctod8ug8

Celý den pak pracujeme s Donnou na pokojích na druhém patře. Na stejném pak taky s Jančou zkoušíme automat. A máme štěstí! Na to, že jsem začala sbírat vážně nedávno, tak je to hodně dobré! Už mi chybí jen 10 států! A Janči 3 :)

Svačím nalezený muffinek už v autě, abych mohla hned po příjezdu znovu zavolat do půjčovny. Další automatické otázky, nové jméno - pro teď jsem Louisiana - a zase spoustu otázek. Trochu mě znervózňuje, že po nás nechtějí žádné potvrzení rezervace a tak, ale vlastně vám to ani nechci psát. Já si ta traumata budu pamatovat, za zaznamenávání to asi vážně nestojí.

Asi za odměnu, že jsem snad vyřešila náš velký problém, připraví Denča oběd na zítřek (a ještě jeden den) taky pro mě. Budeme mít zapečené brambory se vším možným, co nám zbylo, válelo se v kuchyni, ledničce a tak dále.

Dlouho do noci pak ještě plánujeme cestu, počítáme kilometry, hledáme kempy, hotely, … A je toho tolik a zase všecko na poslední chvíli. No, to už přece nemůže být jen mnou! Asi to v sobě máme všechny! Prostě poslední chvíle, kdy se do toho pustit. Teď už nám ani nic jiného nezbývá. Letenky už máme. Už to doklepem!