The longest time (night)

A je to tady! Poslední den v práci… Hlavně nezapomenout Fotky a cupcakes, když už jsme si s tím daly tu práci! Přicházíme spolu všechny do Officu a je nám jasné, že dnes bude všechno "naposledy". Poslední rozpis. Nevypadá zle :) Zakončuji svou práci na svém druhém patře s Jeannou… Ale ještě než se do toho pustíme, předáváme housekeepřicím dáreček. Naše společné zarámované fotky a nakreslený pořádně doplněný vozík. Najednou se nám to zdá nějaké malé oproti rámečkům z předchozích let :D Za chvíli se otevírají dveře a do Officu vchází Aron a v náručí nese svého malého syna Railyho. Kolektivně uděláme takové to typické ženské vysoké "jůůůůů!" nebo "áááá!", však to znáte. Tak se nad ním rozplýváme, až z protější 206ky vyleze nepříliš šťastně vyhlížející host, kterého jsme tím zřejmě vytáhly z postele. Ještě si chvíli hrajeme s Railym a pak neseeme Cupcakey (několik jsme jich nechaly v Officu) taky do Breakroomu pro Maintenance. A pak další do Laundry.

Uklízení je dnes nějaká pohodička. Pokoje se rychle uvolňují, make upy nejsou žádné hnusy… Sice žádné dýško, ale tak to nevadí. Když klepu na své poslední dveře u 201čky, koukáme na sebe s Jeannou, jako by to byl nějaký velký posvátný akt. Sladké "Housekeeping" ukončuje mou kariéru pokojské. Když jdu na oběd, chybí mi už jen poslední doplnění vozíku. Dnes se k nám připojují i Adél s Verčou, abychom obědvaly společně… Náš smích se nese celým hotelem. Rozhodly jsme se prostě být hlučné, ať si nás naposledy pořádně užijou.

Po obědě jdeme všechny do Laundry, abychom jim předaly rámeček s fotkou. Čekaly jsme totiž na Rendyho. A stálo to za to. Vážně mi bude chybět. Je to takový správňácký chlápek :) A dohodli jsme se spolu s Verčou, že pokud tu zase někdy bude koncert Bon Jovi, koupíme lístky a přijedeme! Všichni se s námi loučí se slovy, abychom na sebe byly opatrné.

Míříme ještě do Officu pro poslední goodbye. A je tam zrovna Tim - takový obr z Maintenance. se s ním vyfotit a tak svěřuji foťák Jeanně, ale nějak to nedopadá. Nevím, čím to je, ale prostě vůbec nemá (a není jediná) tušení, jak s tím zacházet. A tak máme všechny fotky úplně rozmazané… A pak už přichází opravdové loučení. Každá dostáváme tričko Sun Mountain Lodge. No a už se objímáme a říkáme, že snad na přes rok a nebo už ten příští.

Zapomněla jsem zmínit ještě jednu veledůležitou věc! Přišly mi sandále! Konečně… Jsou krásné a jsou mi dobré a ještě je nikdo nenosil :D Hrozně jsem se bála, že přijdou třeba den po našem odjezdu, ale stihli jsme to!

Naposledy zamáváme hotelu a jedeme domů. Teď už fakt musíme i něco dělat, ať to stihnem… Ještě naposledy s námi jedou M&S. Nechci, aby odjely… Bude to znamenat, že už to tady vážně končí. Že už fakt odjíždíme. Když holky řeknou, že už opravdu pojedou, začneme jim snášet ještě další a další věci, které jsme nesnědly a nechceme je brát s sebou ani vyhazovat. Taky tím trochu oddalujeme loučení. Nejradši bych je zabalila do kufru a vzala s sebou. Budou mi chybět! Jednou to ale stejně přijít musí. Objímáme se, ale všechny se snažíme být silné. Žádná z nás nebrečí. Když ale nasednou do auta, všem už se nám kutálí po tvářích slzy jako hrachy. Za hlasitého troubení mizí i s naším Vanem v dáli a my ještě nostalgicky sedíme na terase a koukáme, než úplně zmizí. http://www.youtube.com/watch?v=a_XgQhMPeEQ

Pak konečně začínám balit. Smějeme se s Denčou, když se v jednu ráno potkáváme při mytí koupelny a úklidu kuchyně. Ona jde asi ve tři spát a já si dělám pedikúru. Ve čtvrt na pět už je taky na čase jít spát. Ale stejně nechávám spoustu práce na ráno. Vůbec se mi odsud nechce. Opravdu to JE můj druhý/třetí domov...