Tak za měsíc čáu!

Tak dneska už mi odletí :( Rodiče si nesou kufr a tašku ke mně domů, aby se s tím celý den netahali. Cestou kupujou nějaké pečivo, máslo, mortadelu a jahody k snídani. Hrozně nám trvá, než se vůbec dostaneme ven. Jedeme metrem na jih Milána do Fondazione Prada. Myslela jsem si, že už tady bude nějaká nová výstava, kterou jsem ještě neviděla, ale je tu to samé co posledně. To mi ale vůbec nevadí. Je hezky tmavě šedé nebe. To by mohly být pěkné fotky. Po výstavách jdeme do kavárny (kterou navrhoval Wes Anderson) na kapúčo a panini. Myslím, že se všem líbilo. Pak jedeme do centra.

Chvíli nakukujeme do obchodů (zkouším si jedny boty u Bati. A asi si je koupím) a pak se jdeme podívat do kostela s iluzivní perspektivou od Bramanta.Taková hezká poslední milánská zastávka.

Pak už je nejvyšší čas vyrazit směrem k domovu a pak na letiště a k domovu. U nádraží jdeme na poslední společný oběd a moc se nám to teda nedaří. Dáváme si pizzu (ale je z polotovaru fůj) a něco k pití a nic moc. Nevadí. Na tohle zapomeneme a budeme si pamatovat jenom ty dobré věci jo? Pak pospícháme domů, naposledy přebalit kufry, zabalit sýry a jdeme na zpátky na nádraží. Loučíme se před autobusem a mám na krajíčku. Teda já bych to zvládla, ale když ona ta maminka prostě musí brečet!

Byly to úplně super skvělé čtyři dny. Škoda, že byl Bruno nemocný. Ale jsem ráda, že odjíždějí unavení a bolí je nohy. Tak to má být. A já teď vím, že mi celou dobu chyběli víc, než jsem si myslela. Těším se, až budu za 4 týdny v Česku.

Jdu zase na metro a jedu zase na jih. Musím se zastavit do jednoho kostela vyfotit interiér. Potřebujeme o tom zpracovat nějakou prezentaci na zítřek do školy. Když přicházím, začíná zrovna mše. Tak zůstávám až do konce, pak teda něco fotím a jedu zase zpátky domů. Beru to přes obchod a nakupuju tolik jídla, že se mi to ani nevejde do batůžku. K večeři si z toho připravuju skvělý salát. Pak si po dlouhé době na krátkou chvíli volám s Honzou a jdu spát. I mně ta rodina nějak unavila.