San Francisco!

A je to tady. Po dvou hodinách spánku zase vstávat. A ještě nás čeká tolik úklidu, že lituju toho, že jsem šla vůbec spát... Pomateně všechny běháme po baráku tam a zpátky a snažíme se spacifikovat zbytky veškerého nepořádku. Všechny jsme trochu ve stresu. A korunu tomu nasazuje Denčina informace: Jeníkovo letadlo z Prahy dnes nepoletí. Tip pádem nestihne ani přestup v Paříži a rozhodně do San Francisca nedoletí zítra. Snažíme se sehnat informace po všech známých, ale vlastně se nic moc nového nedozvídáme. Ještě že máme ve Friscu pár dní čas a neplánujeme odjet hned. Je to sice pěkně na prd, ale pořád je to ještě zvládnutelná situace.

Jsme s Leslie domluvené na příjezd v 7:30, abychom si ještě vytiskly letenky. Nechaly jsme toho na ráno ale trochu moc a tak jsme rády, že sedíme v 7:50 v autě. Po příjezdu se hned snažíme spojit s Jeníkem, ale nemáme tu signál a on má vybitý telefon, takže to není moc uskutečnitelné. Po osmé přijíždí Tom z noční domů a hned nasedáme do auta a jedeme do Seattlu. Řídí Leslie a já sedím na místě spolujezdce a povídáme si. Ještě je toho tolik co si říct! Jsem ale děsně unavená a tak si říkám... Jen tak na deset minut si tady položím hlavu a zavřu oči... A za hodinu jsem vzhůru! :D zastavujeme v Burger Kingu na něco malého k snědku. Většina z nás si dává kuřecí wrap. A pak taky kafe (karamelové!) a skořicového šneka s frostingem. Mňam! Za chvilku už jsme před letištěm. Nechci se s nimi loučit!!! Budou mi tak strašně moc chybět! Nevěřila bych, že mi někdo může za relativně krátkou dobu tak moc přirůst k srdci. Samozřejmě to všichni obrečíme. Stojíme pak společně v kruhu a držíme se za ruce. Čerpáme ještě naposledy jejich úžasnou sílu. Tom říká úžasnou věc, která je velkou pravdou. Přijely jsme tady jako holky, co se vůbec (a nebo trochu jo) neznají. Odjíždíme jako sestry. Nás pět má držet pohromadě. Máme tu vždy být jedna pro druhou. Když bude jedné těžko, máme se všechny sejít, abychom ji podpořily. Nikdy nemáme zapomenout na to, jaký vztah jsme si vybudovaly. Všechny bychom chtěly zachovat tradici nedělních večeří. Ne každý týden, ale jednou za měsíc bychom se sejít mohly! Měly! Musíme!!!

Vezeme kufry k odbavení. Tím, že už máme lístky vytištěné, nemusíme stát dlouhé fronty. Kufry odevzdáváme ještě před vstupem do letištní haly. Všichni máme zase slzy v očích. Ale udržím se a tentokrát už mi neukápne ani slzám. Naposledy se obejmeme a jdeme.

Čekáme v řadě na boźečnostní kontrolu. Vytáhnout veškerou elektroniku. Vyzout boty. Sundat bundu. A všechno uložit do krabic a nechat projet rentgenem. Stoupnout si do takového skleněného boxu. Ruce nad hlavu. Dokonce kontrolují, jestli něco nepřevážím v zapleteném francouzském copu. Chudákovi Verči vyhodili marmošku a peanut butter. Prý že je to tekutina... Ale jinak je vše ok a postupujeme dále. Máme hodinu do odletu. Všechny se připojujeme na internet, abychom zjistily, třeba kde je Jeník a nebo kam máme vlastně pokračovat po přistání. Za chvíli už nastupujeme do letadla. Všechny sedíme v 11.řadě. A dokonce podle abecedy! Adél, pak já, vedle mě nějaká paní (podle toho, kde sedí, dostává přezdívku Cecilka). Přes uličku Denča, Janča a Verča. Před vzletem se chytneme za ruce (Cilka se nějak nepřipojila) a společně se modlíme za šťastný let. http://www.youtube.com/watch?v=bch1_Ep5M1s

Při vzlétnutí mi ani není špatně! Velkou část cesty plánujeme s Adél, co že bychom to vlastně mohli v San Franciscu navštívit. Nějak jsme si zapomněly cokoliv naplánovat :D Když už máme trochu představu, co by nás tam zajímalo, píšu aspoň chvíli blog. Potřebuju co nejdříve i tam uzavřít winthropskou část našeho pobytu, abych pak měla čas zapisovat jistě samé úžasné zážitky, které nás jistě čekají. Let trvá ale příliš krátko a tak musím za chvíli končit. A to jsem se ani nikam pořádně nedostala...

Koukáme z okna a pozorujeme oceán. Holky mají z druhé strany výhled na Golden Gate :) My vážně letíme do San Francisca! Ani tomu nemůžu uvěřit. I přistání je hladké a za chvíli už čekáme na kufry. Přijíždějí po pásu číslo 13. Prý že šťastné číslo! Haha! To ještě nevíme, co nás čeká!

Zmiňovala jsem se o tom, jak si Janča krásně a precizně asi dvě hodiny obalovala kufr do folie? Vypadalo to fakt dobře. Až tak dobře, že to asi působilo nebezpečně. Kufr totiž přijíždí v plastovém pytli stažený takovými těmi bílými popruhy. Bohužel to není jen proto, že překontrolovávali obsah zavazadla. Oni ho totiž taky zničili. Zip je vytržený ze švu a věci se můžou komplet všechny vysypat ven. Kdyby to neměla tak krásně sbalené, bylo by to už všechno venku. Jdeme to nahlásit a slečna je strašně ochotná. A prý že lidi ve velkých městech nejsou vůbec příjemní! Radí nám, co udělat. Reklamační oddělení už je teď zavřené a tak tam máme zavolat ráno. Už se pomalu připravuju na další bí-áj-bí-áj-ej-en-ej. Slečna přinese pásku a celý kufr po zkontrolování toho, že nic nechybí, pořádně zalepíme. Sotva to dokončíme, řekne slečna "Hold on!" a zmizí někde vzadu. Vrací se s novým kufrem. Že prý ať to nemusíme dlouze řešit. A kdybychom chtěly, má kufr i v červené barvě. Takže to je jasná volba! Místo toho, abychom strávili tři dny obvoláváním rezervačních oddělení, bereme nový červený kufr a konečně míříme na hostel.

Na informacích zjišťujeme, kam se vydat a pán nám poradí bus 292. Původně jsme měly jet tzv. Bartem, ale naše dvěstědevadesátdvojka je čtyřikrát levnější - za $2. Plus k tomu máme velké dobrodrůžo v řidičově snaze dohnat osmi minutové zpoždění. Ani nevíme, kde máme vystoupit. V jízdním řádu píšou jen hlavní zastávky. A autobus nic nehlásí a zastávky venku nejsou nijak pořádně značené. S pomocí řidiče a širokého okolí se rozhodneme vystoupit na jedné ze zastávek na ulici Mission. A pak nadchází bloudění no.2. Ještě že mám ten iPhone. Připojím se tu k internetu skoro všude. A tak se mi podaří najít taky cestu, kterou se vydat. Procházíme bohatou čtvrtí. Značkové obchody, hotely, kavárny… Všecko! A někde tady bychom měly taky bydlet.

Hostel předčil má nejabsurdnější očekávání. Představte si, že jdete po poměrně honosné ulici. Hilton a tak. Po pravé straně uvidíte odbočku do Derby street. A na konci této ulice nasprejováno Backpackers. Radost z toho, že jsme našly ubytování rychle vystřídá šok. Je to taková všivárna trochu… Ale potřebujeme jen přespat! Takže klid! Na recepci sedí kudrnatý afroameričan (buďme korektní). A je úplně zhulený (minimálně to :D). Ale strašně milý :D Najde mé jméno na ušmudlaném papírku. A pak se najednou zvedá a začíná se rozhlížet kolem. A poslouchat… Prý jestli neslyšíme něco zvonit! Ne že by byl tak moc mimo, ale hledá svůj iPhone, aby mi na něm spočítal, kolik mám vlastně platit. Dostáváme klíč. Prý sedí taky do pokoje číslo 5. Později taky zaslechnu, jak říká klukům z 5ky, že jejich klíč pasuje taky k sedmičce. Náš kamrlík má 2 dvoupatrové postele a jednu skříňku se dvěma špinavými šuplíky. A jeden stůl a stoličku.

 Toto velké množství nábytku způsobuje extrémní nedostatek prostoru na kufry. A to se ke mně a Janči ještě připojuje Nikol s Petrou. Budou s námi i cestovat. Nějak se uskládáme… Chvíli mi trvá, než přijdu na trik, jak spustit sprchu. Ale teče a je teplá. Sice špinavá, ale tak to se taky přežije. Lehám do postele (povlečení vypadá čistě, dostaly jsme ho na recepci přímo do ruky. Snad ho nikdo nepoužil už před námi :D ne, fakt vypadá ok. Zas ať to nezní tak děsně :P) a spím jak mimino.