Procházkový čtvrtek

Náš původní plán jít společně na výstavu padá. Katka zůstává nemocná v posteli. Já si taky poležím trochu déle, jen tak pro jistotu, a pak se chystám ven. Posnídám na pavlači a asi půl hodiny si zkouším učesat něco zajímavého, až to skončí u culíku. A pak už konečně vycházím do města. Je nádherně. Před Palazzo Reale není obávaná fronta jako v neděli. Ale uvnitř je stejně tolik lidí, že si Muchu nemůže nikdo moc užít. Vrážíme do sebe, překážíme si ve výhledu a vůbec je to otrava. Samotná výstava je vcelku ucházející, i když je tady taky moc textu. Nějak z toho ale nejsem moc uchvácena. Buď je to těmi davy a nebo už jsem prostě ve svém krátkém životě viděla moc Muchy.

Venku je vážně krásně. Sedám si kousek od náměstí Duomo, vytahuju knížku a oběd. Ale zapomněla jsem si vidličku. V sousedním obchodě si jednu kupuju - takovou puntíkovanou.

Pak se vracím na vysluněné místo a obědvám. Bohužel si ale ve vedlejší ulici nějací umělci rozloží svůj byznys a nahlas pouštějí útržky strašné hudby. To je dost otrava. Abych si zlepšila náladu, kupuju si první zmrzlinu (čokoládovou) a jdu na místo ateliérového srazu.

Vyrážíme na procházku městem po místech, kterými se budeme zabývat ve skupinových projektech. Občas se zastavujeme, abychom si vyslechli kousek přednášky, ale ve 30 lidech se nám často nedaří vytvořit takové seskupení, aby slyšeli a viděli všichni. Nakonec jedeme ještě kousek metrem a vystupujeme u Torre Velasca. Tam si řekneme ještě pár nějakých informací a okolo šesté se rozcházíme. Ještě chvíli chodím po okolí a pak jedu domů. Je mi najednou zima a bolí mě nohy. Gala plánuje jít na nějakou párty ke dni sv. Patrika a zve mě, abych se přidala. Nakonec se mi ale nechce a zůstávám hezky v teple doma. Koukám se na Moonrise Kingdom, vařím si oběd na zítřek a jen tak si něco kreslím A pak jdu spát.