Poeple of Walmart

Nejradši bych se ještě válela v posteli, ale překonávám se a vstávám, abych jela se Simčou a Majdou do kostela. Do katolického! Těším se, vážně moc. Kostel je ve Twispu. Je maličký a lidí tam taky není moc, tak do dvaceti. Kněz je mladý. A mluví rychle. Ale přesto mu rozumím a pochopím téměř vše, o čem mluví. Je to zvláštní, ale vždy, když jdu do kostela po nějaké delší době, dotkne se mě to silněji než obvykle. A taky se většinou stane, že to, o čem je řeč, se mě přímo týká. A nebo že je to mé oblíbené čtení či evangelium. A dnes se daří obojí. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.(Mt, 18,20). Je krásné, že nejsem sama. Já vím, nikdy sama nejsem. Ale myslím tím, že je tady třeba Majda a Simča, se kterými můžu jet na mši. A tak vůbec :)

Evangelium ovšem není to jediné, co mě při dnešní bohoslužbě zaujme. V kázání mluví farář o sv. Maxmiliánu Kolbem. Byl to kněz, který šířil katolickou víru v Asii a nejen tam. Když byl mladý, zjevila se mu Panna Marie a dala mu na výběr ze dvou korun. Mohl volit mezi bílou - vytrvalostí v nevinnosti a červenou - mučednictvím. Rozhodl se pro obě. Celý život bojoval ve jménu Panny Marie v jím založeným Rytířstvem Neposkvrněné, aby přivedl další lidi k víře. Roku 1941 byl odvezen do Osvětimi. V červenci se tam odehrál příběh, který završil to, co si sám zvolil výběrem červené koruny. Jeden z vězňů utekl a tak za něj mělo 10 jeho spoluvězňů zemřít hladm. Mezi nimi byl i jeden muž, který měl v koncentračním táboře ženu a děti. Propukl v pláč a Maxmilián se veliteli nabídl místo něj. V hladomorně pak pomáhal ostatním odsouzeným s přípravou k odchodu z tohoto světa. Sám byl po dvou týdnech usmrcen fenolovou injekcí z rukou gestapa…

Po mši se s holkama vracíme domů. Vařím si k obědu polévku a u toho hledám, jak se dostat do Omaku do banky a Walmartu, píšu si s pár lidmi, snažím se vyřešit něco ohledně našich bankovních účtů a karet a telefonuju s Blankou z New Yorku. Ve 2 hodiny vyjíždíme do města, abychom si z šeků převedly peníze na účet a pak hned nějaké utratily ve Walmartu.

V bance vyplníme Depositní lísteček a u přepážky si chceme nechat převést peníze z šeků přímo na účet. Adél s Verčou už to řešily, ale takovým děsně komplikovaným způsobem, do kterého se nám nechce. Vybraly si v bance z šeků hotovost, s tou pak přišly do Walmartu, kde si za $5 koupily nějaké kartičky, na které si vložily max $1000. Jelikož kartičky potřebovaly 2, daly do toho $10 a pak ještě musely peníze z těchto karet 2 dny převádět na svůj účet. Když všichni zaměstnanci místní banky překvapeně koukali na naše karty se slovy, že tato banka pod ně rozhodně nespadá, náš účet nemají v databázi a musely bychom taky absolvovat walmartovskou šarádu, rozhodneme se radši s Jančou a Denčou založit si nový účet tady u té banky. Ani bych neřekla, že tam trávíme tolik času. Ale Conni je moc milá a zodpoví nám všechny naše otázky. Naštěstí nás nechají, abychom to mohly řešit všechny společně. Nevěřila bych, že si někdy troufnu něco takového řešit v češtině, natož pak v angličtině. Teď ještě aby to opravdu bylo vše tak jednoduché, jak se to tváří. Ale nejde o žádnou neznámou banku a navíc - existuje už od roku 1852, jak hrdě píší na všech cedulích.

Při tom bankovnictví nám všem pěkně vyhládlo a tak jdeme do Taco Bell. Je to takové mexické KFCčko. Sídlí dokonce ve stejné budově. Bohužel přicházíme asi 20 minut po skončení happy ours, které byly do páté odpolední. Koupíme si nakonec společně krabici s 12ti tacos/nachos/tortillas a pouštíme se do jídla. Ale blbě se to dělí. Takže několikrát přemýšlíme, jak to udělat, aby každá z nás snědla 0,8 tortilly, abychom měly všechny stejně :D

Když se takto posilníme, vyrážíme do prvního obchodu - Dollar Tree. Je to hrozný obchod! Je totiž levný! Všechno je tu za dolar. Za některé věci jsem opravdu ráda - koupila jsem si třeba konečně kryty na iPhone. Černý s velkými bílými puntíky a pak jen takový černý rantlík. Nebo autonabíječku. A tak dále. Co nás ale opravdu netěší, je, že za dolar jsou tady taky nejrůznější sušenky, tyčinky, chipsy a jiné podobné dobroty. No je to prostě přesně ten obchod "no nekup to!", což je pro nás všechny těžko zvládnutelná situace :D

Po tomto hrůzném zážitku popojíždíme do Walmartu, kde trávíme dalších sto let. http://www.youtube.com/watch?v=YvxNgdFeWqM Mám na starost tři nákupy - dostala jsem seznam od Adél a Verči. Nejvíc mě vytáčí, když asi 20 minut hledám hrozinky, které ani nemám ráda! :D Nakonec ale seženu téměř vše, co potřebujeme. Přesouváme se tedy do oddělení s oblečením a "nekupto" mánie je tu zas. Ale vážně, tílko za $2? Tak koupila jsem si hned tři, že :D A teď přichází největší challenge! Boty! Bohužel je to ale naprosto opačný problém, než jakého jsem se obávala. Ne, že bych si nemohla vybrat. Teda já si vlastně opravdu nemůžu vybrat. Protože není z čeho! Hrůza, děs, hnus a katastrofa. Nakonec si beru nějaké za deset doláčů, zkouším si jen jednu a naštvaně je hážu do vozíku. Jsou ošklivé a vůbec to není můj styl a strašně mě to vytočí!

Odjíždíme odsud asi ve tři čtvrtě na 11 večer. Než dovezeme Simču s Majdou k jezeru a dojedeme domů, je po půl noci. Vrhám se na vybalování nákupů a přeju si, abych měla ještě jeden den volna! Nebo aby toho bylo aspoň málo...