Pátek po milánsku

Ta IKEA mě asi nějak zmohla. Nejsem totiž vůbec schopna vstát. V 11 se teda donutím otevřít oči a knihu a asi hodinu a půl si čtu úžasná Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Ležím v posteli a najednou vidím, že za oknem je okno s okenicí a ta vrhá stín na stěnu domu. A tak si to jdu nakreslit.

Pak se zase na chvíli vracím ke knize, omeletě a čtvrtině obří papriky, vodě s bezovou šťávou, italštině a tak. V 17:30 mám být ve škole na rozřazovacím testu do kurzů italštiny. Měla jsem původně v plánu před tím zařídit spoustu věcí, ale nakonec se zmáhám jen na vyřízení měsíčníku / šalinkarty / lítačky / električienky. Ke škole přijíždím s asi 40ti minutovým předstihem, kupuju si v Carefouru donut a jahodové jogurtové mléko a pak si sedám kousek od budovy architektury a snažím se ji nakreslit. Je to nějak složité. Tak se budu muset pokusit ještě znovu, než vám to sem hodím ;)

Politecnico di Milano je asi vážně obří škola. V budově 13 je několik aul. Na dveřích jsou cedulky rozdělující studenty na několik skupin podle abecedy. V mé kategorii "H - O" je nás okolo stovky. Sedám si do lavice a začítám se do knihy. Pak přichází pár místních studentů a rozdávají nám papíry s testem. Máme prý psát tak dlouho, dokud tomu budeme rozumět. U mě je to celkem rychle vyřešená věc - dostávám se k 15. otázce z 60 a končím. Přesouvám se na chodbu a ještě nějakou dobu si čtu.

Pak jedu metrem do centra s cílem koupit si nějaký šál, protože ten můj už není do města módy zrovna nejvhodnějším kouskem. To se mi sice nedaří, ale odcházím se svetříkem a docela spokojená. Znovu nastupuju do metra a jedu o kousek dál. Vycházím po schodech nahoru a najednou - Torre Velasca! Šílená kancelářsko - rezidenční budova trčící z historického centra do výše 106m. Postavilo studio BBPR v roce 1958 a prý má vycházet z historických milánských budov a dobře zapadat do města. To bych teda úplně neřekla, ale impozantní je, to se musí nechat.

Dneska byla pro erasmáky připravená procházka městem zakončená aperitivem (drink + jídlo). Procházku už nestíhám (ale vůbec mi to nevadí - skupinové pochody po městě nejsou nic pro mě) a tak se připojuju aspoň na tu část se zábavou. No… ne že bychom se tam teda nějak skvěle bavili. Vše se odehrává v takovém stanu venku u hospody ve druhé ulici vedoucí kolem kanálu (tak jako jsme byli před týdnem s Honzou na drinku). Dávám si gintonic a na talířek si nakládám skoro od každé dobroty trochu. Přisedám si ke stolu, kde sedí Káťa, dvě holky z Indie, jedna z Bulharska (tu jsme potkaly při vyřizování tax code), jeden kluk z Německa a jeden z Francie. Společnost to je sice národnostně pestrá, ale tam to končí. Asi jsem se prostě moc zdržela na nákupech. Po chvíli u stolu zůstávají jen zástupci Česka, Slovenska, Německa a Francie. Ještě nějakou dobu se snažíme o konverzaci, ale pak se i tahle skupinka rozpadá a my opouštíme stan za něčím lepším.

Jdeme po Via Navigli, povídáme si a hledáme vhodný podnik. A protože jsme slušné holky, jdeme nakonec do kostela sv. Jana Křtitele, který byl zatím pokaždé zavřený, ale teď, v pozdní hodinu, má dveře otevřené dokořán. Uvnitř se pohybuje pár lidí, jsou tady vytištěné texty z bible v několika jazycích, dvě zpovědnice s kněžími a stůl, na němž leží několik potravin doplněných cedulkou s nápisem "pokud potřebuješ, vezmi si, pokud nepotřebuješ, něco dones". 

Hned vedle kostela je antikvariát a dvě knihkupectví. I tady mají otevřeno a tak vcházíme do antiku a Káťa si kupuje Mistra a Markétku v italštině. Já koukám na dětskou literaturu a komiksy, ale nakonec mě prostě nic nezaujme a odcházím s prázdnou.

Do žádného baru už se nám nechce a tak jdeme zpátky do centra města a u Duomo nastupujeme do metra a jedeme každá svým směrem domů.