Padova

Takže si spíme, spíme, budík na půl devátou… a pak se probudíme o hodinu později. Máme 45 minut na snídani a sprchu a všechno, ale stíháme a vycházíme na nádraží. Dokonce ani neběžíme jako včera. Kupujeme lístky do Padovy, kafe do kelímku a vyrážíme. Tuhle cestu už známe zpaměti - šly jsme tudy k Pádu, jely do Monselice, ale dneska se vezeme ještě dál. Anička už má s sebou všechny věci, večer odjíždí autobusem z Padovy domů. Cestou si čteme něco o Padově a koukáme do mapy, co všechno chceme navštívit.

Na nádraží si pak vezmeme v informačním centru další mapy, ať máme každá vlastní, a jdeme do města. Je chladněji než v předchozích dnech a v ulicích skoro nikdo. Asi šli všichni s karabáčem na šmigrust pro výslužku (pražsky: s pomlázkou na pomlázku pro pomlázku). Míříme jižně do centra. Procházíme parkem a snažíme se dostat ke kapli, kde jsou Giotovy fresky. Ale nějak se to tu rekonstruuje, tak chvíli chodíme tam a zpátky, než najdeme správnou bránu. Na dnešek už jsou všechna místa na návštěvu kaple zarezervované. Já už jsem to viděla před dvěma lety na školní cestě po Itálii (a stojí to za to! Je to vážně krásné) a holky si sem zajedou prostě někdy příště. Vcházíme aspoň do sousedního kostela Chiesa degli Emiritani. V roce 1944 byl hodně zničený bombardováním. Z mnohých fresek se dochovalo třeba jen 5% a teď je (nevím podle čeho) rekonstruují. Všechny nás ale nejvíc uchvacuje krásný dřevěný strop.

Pak máme v plánu dojít k dómu, ale nějak se nám ho při koukání do výloh daří minout. Docházíme až na náměstí Piaza dei Signori, kde se nachází jeden z nejstarších orlojů.

Za další budovou tady vykukuje radnice, Palazzo della Ragione (sál je 81,5 m dlouhý, 27 m široký a 24 m vysoký). Je čas oběda, tak si kupujeme pizzu (nejdřív teda musíme vystát docela dlouhou frontu) a sedáme si na náměstí u radnice na zahrádku restaurace v likvidaci. Židle a stoly jsou k sobě svázány nějakým drátem na kladku, ale nějak se tam protáhneme a hezky stolujeme.

Po obědě znovu zapadáme do nákupních uliček. Stavujeme se do obchodu Scout a Zuzka si kupuje sluneční brýle. A pak už přicházíme k Prato della Valle. Na wikipedii psali, že je to náměstí velké asi jako to Karlovo v Praze. Je tu ale jeden zásadní rozdíl - tohle funguje. Je to takový eliptický kopeček, celý zelený a s mladými pučícími stromy, obehnaný kanálem, přes který vedou 4 mosty spojené kamennou balustrádou, na níž stojí 84 učenců a studentů padovské univerzity.

Uprostřed elipsy je kašna a od ní výhled na kostel sv. Justýny. Ten má teď polední pauzu, tak se procházíme na další náměstí, ke kostelu sv. Antonína. Tady už jsem taky byla a pamatuju si, že zrovna probíhala mše a mohli jsme se dostat k ostatkům jen tak bez placení a bez ohrádek. Dneska je tady docela fronta, tak si jen na chvíli sedáme na dřevěné židle s klekátky (víc než polovina je rozložená přesně naopak, takže je z klekátka opěrka na nohy) a pak pokračujeme do přilehlého kláštera.

Procházíme třemi dvory, které vždy sloužily poutníkům a i dnes jsou otevřené veřejnosti, chvíli se zdržujeme v místní bylikárně a pak se vracíme zpátky k Justýně.

V Padově je nejstarší botanická zahrada na světě a je zapsaná na seznamu UNESCO. Jdeme se k ní kouknout. A kdyby bylo krásně, tak bychom možná šly i dovnitř. Ale nechce se nám platit vstup a tak se kocháme jen pár kvetoucími stromy, které tu stojí zadarmo.

Pak už nám nezbývá moc času a tak se vracíme do centra s obchůdky. Ještě totiž potřebujeme sehnat šátek pro Aničku, krém pro Zuzku a takové ty nízké ponožky, co nejsou vidět ani v balerínkách, pro mě. Zuzčin obchod je zavřený, ale jinak jsme docela úspěšné. Navrch se nám daří sehnat víno a přesouváme se do parku, kde jsme dnes začaly. Chvíli po sedmé projíždí parkem místní prudič na skútru. Píská na píšťalku a vyhání spokojené lidi z laviček někam pryč. Tak se balíme a přesouváme se k památníku 11. září do dalšího parčíku. A za chvíli je tu zas ten člověk na skútru! Sedáme si teda ještě na chvíli na schody k malé kapličce a pak už míříme na nádraží. Kupujeme jízdenky, loučíme se s Aničkou a jedeme zpátky do Ferrary.

Tady nás čeká nedojezená polévka a nedokoukaný film. Polévku zvládáme. Jen Život je sice sladký, ale moc dlouhý a my jsme moc unavené.