One Dollar

Pátek. Jeanna má volno. Pracuji s Donnou. Ta ale pořád někam pobíhá, takže se dá vlastně říct, že dělám sama. Vychází to ale tak akorát na to, abych ráno šla jako vždy do prádelny a po čtvrté měla doplněný vozík. Oproti nedávnému dni s blbou náladou mi tento připadá plný smíchu. Některé jsou prostě takové. A jsou daleko lepší! Začínáme už v prádelně a nese se to přes oběd a cestu domů až k rychlému převlékání a jízdě do Walmartu. A ani tam nepřestáváme. Teda na chvíli vlastně ano… Jedním z hlavních důvodů, proč jsme se tady vydaly, bylo vytvoření fotoknihy. Ale došlo k takovému nedorozumění. A já myslím, že je všem jasné, co že jsme s sebou nevzaly :D No ano, správně, jsou to ty fotky :D Po malé vlně chmur přichází velká tsunami "óóó!" a "Postavte nám v Česku Walmart! Ať máme takový výběr!" Vybavte si oddělení papírnictví nebo kancelářských potřeb v Tescu. Teď ho tak 6x zvětšete. Všechny věci zkrásněte, zlevněte a přidejte v několika barevných a vzorovaných variantách. A pak tam pusťte dvě holky z umělky, které by si domů hned odvezly ty krásné bloky s kvalitním papírem, sady uhlů, pera, puntíkované zápisníčky, květinkované tavicí pistole a sadu kleštiček. Pak jim ještě připomeňte, že mají doma kamarádku, která měla jet s nimi. Že ta kamarádka měla narozeniny, bude se vdávat a miluje všechny tyhlety blbinky snad ještě více než přítomné slečny. Napadá mě ještě jeden člověk, který by měl z jednoho oddělení tady ve Walmartu velkou radost. V této části totiž stojí a visí spousta bicyklů. A ne jen tak ledajakých. Jsou to retro kola - dámská i pánská. V krásných barvách. S širokými pohodlnými sedly. Pěknými řídítky. Tati, kolik že stojí ta kola u nás? Tady totiž $129.

Po zběsilém procházení téměř všech oddělení Walmartu odcházím s jablky a jogurty. Taky s fotoknihou, do které musíme dotisknout fotky. A ještě s pár věcmi. Za pokladnou si s Adél vzpomínáme na naši dohodu… Snažím se dělat pokroky ve své hřibofobii. A díky holkám se mi to daří víc, než jsem čekala. Vracíme se tedy do obchodu a zastavujeme před regálem s žampiony. Sáhnout do krabice plné mých úhlavních nepřátel ještě nezvládám.

Naštěstí je se mnou Adél a tak bere do ruky jeden malý žampion. A pak mi ho pokládá na otevřenou dlaň. Když ho sevřu v pěst, oběma nám vyhrknou slzy do očí a padáme si do náruče. Svůj žampion bych měla mít, že? Ale ta fronta je tak dlouhá! A navíc, jak později Denča říká, za věci, které nemáme rádi, se platit nemá. Takže mám svůj žampion! Poctivě ukraden :D No a aby toho nebylo málo, jedeme ještě do milovaného-nenáviděného Dollar Tree. http://www.youtube.com/watch?v=iT5Qgc1yT90 Snad všechny si odnášime sušenky a burákové máslo (bobišek Adél má alergii).

Celé dnešní nakupování by se pro mě dalo shrnout asi takto:"Óóó! Jéé! Hele, to je dobré! Doufám, že to budou mít i v San Franciscu/Las Vegas/New Yorku! Teď se mi s tím totiž nechce tahat a hlavně mám strach, že se mi všechno nevleze do mého malého kufru!" Cestou domů řídí Simča a já z místa spolujezdce koukám na krásnou hvězdnou oblohu. Veškerému osazenstvu pak hlásím lokaci Velkého vozu na pravoboku a tak svorně pozorujeme. Za chvíli se ozve Denča sedící na levé straně naší káry:"Jé! Já už ho taky vidím!" :D

Po pozdním příjezdu domů už nezabývají síly na nic jiného, než napsání kousku na blog, abych aspoň o trochu dohnala své nekonečné jednodenní zpoždění, a spánek!