No tak se to trochu protáhlo no

Mám volné dopoledne a to většinou dopade špatně. Jakože prostě dlouho spím a nic moc nedělám. Ale! Dneska se probouzím v rozumný čas, pak asi hodinu koukám do stropu a odhodlávám se vstát, ale potom přichází opravdová akce - jdu běhat. Dávám si skoro pět kilometrů, ale teda není to nic hezkého. Neumím dýchat a běžím jako raněné slůně. Takže můj cíl je do konce erasmu běhat jako Mirek Dušín.

Doma se pak pouštím do práce na videu do Contemporary Art (neumím v žádném videovém programu, tak koukám na tutorialy na youtube a učím se), vařím si míchaná vajíčka a zeleninu k obědu a pak jdu do ateliéru. Dneska máme přednášku o různých utopických vizích měst na přelomu 19. a 20. století. Je to zajímavé. Po ateliéru jdu na velký nákup, protože už jsem doma všechno snědla. A u pokladny se potkávám s Katkou. Na večer plánujeme první víno venku na Colonne - u starého kostela s ještě staršími sloupy před ním. Setkáváme se tady po osmé nejdřív jenom my dvě, pak ještě jedna Němka Lotta a potom postupně přicházejí její kamarádi a kamarádi těch kamarádů a kamarádi kamarádů těch kamarádů až je nás nakonec asi 15. A v jedné té příchozí skupince je Iro z mé skupinky z ateliéru. Sranda, jak je to Miláno malé! Venku sedíme ještě po půlnoci a pak se ubíráme směrem k Centrale. Všichni míří do nějakého klubu, ale já plánuju jít rovnou domů. No co si budeme povídat - plán nevyšel. Nevadí. Tančíme ani nevím jak dlouho a nakonec domů přicházím v hodinu, o které se už ani nemluví. A myslím, že zítra umřu na bolest stehen. Běhat a tančit v jeden den, nevím nevím, jestli to bylo moudré.