Lost

Ještě že jsem už včera nikam nešla! To bych před sedmou z postele určitě nevylezla. Ale opravdu musím. Dobalím zbylé věci, napíšu holkám seznam, co je potřeba udělat, než se vrátíme a pak už s Denčou a Jeníkem míříme na letiště. Abychom takové brzké ráno vůbec přežily, musíme si dát nějaké to kafčo. A kde jinde než ve Star Bucksu :) Víte, jak se vždycky zeptají na vaše jméno a pak vám ho napíšou na kelímek nebo na sáček s jídlem? Tak já jsem Vivian, Denča Lamla a Jeník Unique. Už jsme ve značném skluzu a tak se nám opravdu hodí, když místo pomalého autobusu přijíždí KX expres. Nepočítali jsme s tím a tak nemáme nachystané pětidolarovky. Už si ale pomalu začínám zvykat, že Američané s tím prostě nemají problém. A tak místo, abychom platili dohromady $15, stačí řidiči dva dolary a už frčíme. Na letišti pak přestoupíme na vláček a dojedeme přímo do haly, kde už na nás svítí nápis Hertz.

Pod ním stojí paní s černo-bílo-žlutým šátkem a hned se nás ujímá. Není tak příjemná, jak bychom chtěli (Winthrop nás rozmazlil), ale nakonec se nám všechno podaří domluvit. A cena ani nevyskočí výš, než jsme čekali. Půjčujeme si osmimístný Chevrolet Suburban. K němu GPSku. Pak taky pojištění (havarijní a ještě pojištění řidiče) a platíme poplatek za řidiče pod 25. Řídit tedy bude jen Jeník a Denča. Za každého mladého řidiče se totiž platí $25 za den. Ale s tím vším jsme počítali. O nějakých $1,650 lehčí sjíždíme do přízemí a na místě číslo tři už na nás čeká Whitey! Je fakt skutečný! Není to výmysl! Podařilo se nám půjčit auto!!! Skáčeme si všichni do náruče a pak se vrháme na auto, abychom ho taky obejmuli. Jak tři blázni :D Máme z toho fakt neskutečnou radost!

Navigace nás dovádí až do Derby Street. Naleštěný Suburban (rok výroby 2013) se ve špinavé slepé ulici opravdu vymyká! Je to sice velké auto, ale naskládat tam všechny krámy je trochu hlavolam. Když se nám to konečně podaří, vyjíždíme vstříc Walmartu, abychom si nakoupili vše potřebné na cestování. Přejíždíme Bay Bridge. Jedeme po novém mostě, který tady postavili po zemětřesení (nevím, po kterém) a teprve před týdnem uzavřeli jeho předchůdce - starý most vedoucí hned vedle tady tohoto. Ani lidé, kteří tady žijí celý život, to třeba ještě neviděli.

Pobloudíme si v takovém ghettu města Oakland a každou ulici projedeme aspoň třikrát. http://www.youtube.com/watch?v=oToBRs-DPEg A potom konečně dojíždíme před Walmart. Sedáme si do McDonaldu, abychom se připojili na internet a zkusili vymyslet, kam vlastně pojedeme. Nemáme totiž ani tušení, kde strávíme naši první noc. Měli jsme spát v Yosemitu, ale jak asi víte, trochu nám to tady hoří. Proto musíme změnit plány. Internet ale nefunguje a tak se rozhodujeme pro jedinou možnost, která nás napadá. Jet do města Fresno, které je údajně hezké. Teda aspoň co si z nějakých informací, co jsme přečetli kdysi dávno před měsícem, pamatujeme.

Se seznamem napsaným na obalu od Chicken Wrapu se pouštíme do nakupování. Spacáky jsou ale tak obrovské, že si Janča s Adél (jediné dvě, které spacák nemají) kupují teploučkou deku se zipem. A pak si nějak lehneme pod jeden péřový spacák nebo do auta nebo to nějak vyřešíme. Stan pro pět bude muset šesti lidem stačit. Modrý smaltovaný hrnec, zelená velká lžíce (taková ta na míchání všeho), otvírák na konzervy ve stejné barvě, papírové mističky, vidličky, karimatky, firestarter… Pak taky nějaký ten tousťák a tak. Ale jinak dojíždíme zbytky, se kterými jsme se tahaly až z Winthropu. Konzervy s tuňákem a fazolema. A já mám nový hrníček! Vypadá jako takový ten papírový kelímek, co v něm dostanete coffee to go. Akorát je pz hrubého plastu a víčko má na závit. A hlavně má růžový gumový pruh kol do kola! Z Walmartu si kromě kupy věcí odnášíme taky novou známost. Našemu pokřikování v uličkách totiž rozuměli dva over30 týpci. Češi, kteří žijí asi 25 a 30 let v Německu - Pavel a Hans. Mají zhruba stejnou trasu jako my a tak si vyměňujeme kontakty a domlouváme se na společnou párty ve Vegas. V autě pak vedeme debaty, zda jsou pánové pár či nikoliv a pokud ne, kterým směrem jsou tedy orientovaní.

Jak přidáme všechny ty věci do auta, nikdo z nás netuší. Ale koupíme si gumicuky, abychom karimatky upevnili na střechu. Máme 7 takových šuntek a jednu pořádnou. Ta už se na střechu naštěstí nevejde. Proč naštěstí? Při podjíždění prvního mostu se pod karimatky naskládané vedle sebe a přidělané jen zkříženými gumicuky nabere vzduch a všechny letí svorně vzad. Nikomu se nic nestalo, jen si vyslechneme nějaké to troubení. A až na Adél spíme všichni na holé zemi.

Rozhodneme se jeti někam do města Fresna, kde zakempíme. Do podělaného Fresna, kde asi milion sedm let bloudíme a nevíme kudy kam. Pak konečně dostáváme spásný nápad a zastavujeme před Starbucksem. Vybalíme tousťák, arašídové máslo a tavený plátkový sýr. Sedáme na chodník, povečeříme a připojíme se na Wifi, abychom zjistili, kam jet. Nacházíme asi 5 kempů a pro jeden se rozhodujeme. Navigace nás ale místo do kempu přivádí před veterinární ordinaci. Tak nevím, jestli si to máme brát osobně nebo co… 

Po další děsně dlouhé době už úplně zoufalí zastavujeme před některým z mnoha fastfoodů, kterých je toto město plné. Dostávám normálně úplně šílené hemžení. Tati, ty víš, co to je. Prostě se musím vrtět a nemůžu si pomoct a asi prasknu a nebo já nevím! Ještě že mě Adél sevře jak do svěrací kazajky :D Pro jistotu pak vystoupím a jdu něco zjišťovat, abych si nepřipadala tak bezmocná. Sedím totiž v autě úplně vzadu (s Adél a Verčou), kde nemáme ani okýnko ani dveře a tak se nemůžu nikoho kolemjdoucího na nic zeptat a když chci vystoupit, musí ven i Janča, Nikča a Petra, které sedí ve druhé řadě. Proto hned, když jsem vypuštěna na svobodu, mířím do nejbližšího fastfoodu a snažím se něco zjistit. Nikdo tady nic neví! A tak jdeme s Verčou úplně zoufalé za nějakými motorkáří s otázkou, zda nemůžeme přespat u nich na zahradě :D Oni nám ale opravdu pomáhají - poradí nám místo, kde údajně lidi normálně kempujou. Je to pod mostem.

Vyjíždíme za tímto světlem na konci tunelu nebo v lese nebo prostě za jiskřičkou naděje. Jak se říká - tonoucí se stébla chytá. Trochu si pobloudíme, aby toho pro dnešek nebylo málo, a nakonec opravdu nacházíme místo u ramene řeky, kde se dá postavit stan. Někteří mají strach a tak zůstávají spát v autě, My ostatní stavíme stan a uleháme po půlnoci k zaslouženému spánku.