Lights, Reds, Greens and Darks

Já i Bruno máme stejný problém - neumíme vstávat. Takže nám to ráno trochu trvá a nestíháme sraz s rodiči. Jdou nám naproti a pak společně vyrážíme na snídani - tam, kde jsme byli s Honzou poslední den než odletěl. Snídaně je to dobrá, ale jsme nějací zaseklí a sedíme tu strašně dlouho. Konečně se vydáváme na cestu. Procházíme přes kulaté náměstí mezi mrakodrapy, jdeme trochu nakupovat do Muji obchodu a pak se dostáváme k nějakým těm design weekovým výstavám. Scházíme po schodech na Corso Como a pak už jen pár uliček a jsme na výstavě nábytku brazilského designéra Sergio Rodriguese, který navrhoval hlavně židle a křesla (ve svých interiérech je používal třeba Oscar Niemeyer). Sedí se na nich vážně báječně!

Aby židlí nebylo málo, jdeme hned do sousedního dvora, kde má velkou výstavu Vitra. Zábavná krásně barevná expozice plná židlí, křesel, látek, svítidel a spousty hezkých věcí a to všechno v krásném prostoru s velkými okny.

Dokonce tady mají i Vitra Spa, kde lakují nehty Vitra laky. Ale já už mám nalakováno, tak toho nevyužívám. Při odchodu dostáváme každý jednu plátěnku s barevnými kolečky. Vitra dělí barvy do čtyřech kategorií na Lights, Reds, Greens a Darks (světlé, červené, zelené a tmavé). Každý si bereme jiný druh tašky a sedáme si do dvora na Vitra židle. Parkuje tady takové malé autíčko s bufetem. Dáváme si prosecco a malé houstičky s grilovanou zeleninou a sýrem a šunkou. Je to dobrota. Fotím další analogové selfie.

Brunovi bohužel není dobře. Posílám tedy rodiče na procházku na Cimitero Monumentale a jdu s ním domů. Cestou se zastavujeme v obchodě, kupujeme banány, pesto, těstoviny, bagetu a mortadelu. Obědvám doma s Brunem, ukládám ho ke spánku a s bagetou trčící z batohu vyrážím za rodiči. Scházíme se u Teatro Piccolo, chvíli se motáme uličkami a pak procházíme přes Castello Sforzesco do Sempione parku, sedáme si na lavičku, povídáme a maminka s tatínkem si hezky obědvají. Děláme si společnou fotku a pak opět vyrážíme do města.

Procházíme do areálu Triennale, ale nějak se nám nechce stát fronta a platit vstup a tak se vracíme přes park a hrad a směřujeme do centra. Cestou si dáváme zmrzlinu - já mám straciatellu, tatínek cioccolato fondente a maminka mango (ta je nejlepší). Zastavujeme se v Palazzo Clerici a kupuju dva kousky San Rocco. Tak snad už je Honza doma vážně nemá. Sotva zaplatím, dozvídám se, že zítra tady k příležitosti design weeku dovezou úplně čerstvé výtisky nového dílu. Nevadí. To zas někdy příště.

Když už jsme v tom Miláně, musíme jít přes pasáž Vittorio Emilia a na Piazza Duomo. A taky k Torre Velasca. Odtud míříme k Universita degli Studi di Milano, kde je taky pár nějakých instalací. Už jsme ale všichni z toho umění a designu nějací unavení a vyhladovělí a tak hledáme nějaký podnik, kde bychom si dali něco k snědku. Nakonec si sedáme do nějakého bistra. Rodiče si dávají salát a já hamburger.

Protože nás všechny dost bolí nohy a nechceme nechat Bruna celý den samotného, nasedáme na metro a jedeme domů. Zastavujeme se v obchodě pro nějaké nutnosti k večeři (bageta, olivy, víno, sýr a tak). Bruno je pořád nějaký mrtvolný. Snad mu bude zítra lépe. Trochu spolu večeříme a bavíme se o chrápání a smějeme se, jak různí lidi chrápou a jaká je to sranda… A pak Bruno usíná a chrápe. Rodiče tedy odcházejí a já se taky chystám k spánku. Dnes je další příležitost pro špunty do uší. Ne že by to bylo s Brunem tak strašné, to vůbec. Ale pod okny máme opět nějakou párty a vážně je to trochu moc hlasité a těžko se mi při tom usíná.