Leaving Las Vegas

Po dlouhé noci ve Vegas následuje krátký spánek. Hodina a půl bude muset stačit! Pak rychle sprchu (odčernit ty nohy), připravit špinavé prádlo a zanést ho do místní laundry a honem na snídani. Než se tam dostanu, je už skoro po ní. Ale ještě si stihnu udělat ovesnou kaši se skořicí a protože mi pořádně vyhládlo, dávám si i vajíčkovou a masovou omeletu a brambory. No a samozřejmě kafe! To je zrovna dnes opravdu nutností.

Oproti včerejšímu večernímu líčení a všemožným přípravám se mi dnes do ničeho podobného nechce a tak si jen přežehlím sukni (jediný spodní díl oblečení, který není v pračce), rychle se obleču a jdu s Denčou a Jeníkem do Premium Outletů! Oni jdou prostě shoppingovat a já mám jasný cíl - pořídit si pořádný velký kufr. Jinak se prostě nesbalím. Abyste si nemysleli, plánovala jsem to takhle hned od počátku. Přijet s malým a odjet s velkým… Prolezeme pár obchodů, až ho konečně spatřím! Mezi všemi nůďo černými a červenými úplně září. Krásný plasťák výrazné blankytné modři. Je to prostě on. A za tu cenu, no nekup to! Vážně, takový krasavec za $70 se prostě jen tak nevidí. Je to jasná volba a já tak opouštím Deníka a vracím se na hotel.

Nesnáším balení. Ne-sná-ším! Nejradši se balím v noci. To mi nepřipadá jako taková ztráta času. Ale přes den a ještě ve Vegas… A ještě v pokoji s dalšími třemi lidmi, kteří se pokouší o stejně nemožné výkony, rozuměj nacpat všechno do kufru a nemít nadváhu, to je prostě o moje nervy! Všechny si párkrát zanadáváme, abychom se trochu uvolnily… A pak už opouštíme náš dvoudenní domov. Pokoj vypadá příšerně. Dělat tady housekeeping, asi bych měla pořádnou zlost. Abychom to trochu zmírnily, a taky proto, že víme, jaká je to makačka, necháváme slečně housekeepřici dýško a vzkaz s omluvou za tak messy room. A krom toho taky libru rýže, fazole, dvoje staré boty, tašku s oblečení, velkou lžíci na míchání těstovin nebo salátu, pláštěnku a mrkev. To se poměje! Všechny si pak ještě vážíme kufr ve fitku na váze. A já prostě nechápu, jak se to stalo… Já, která jsem prozatím cestovala jen s malým oranžovým kufrem a žlutým batohem, nejen že mám svůj nový kufr docela plný, ale má taky nadváhu! Takže ven letí Jančino arašídové máslo, moje tenisky (ty, co jsem si s takovým odporem koupila ve Walmartu), opalovací krém a body lotion. A do oranžové kufru ještě musím nacpat prodlužovačku a deštník. Nakonec se nám všem podaří kufry nadobro zavřít a uložit v hotelu na pokoj, který nám k tomu účelu otevřeli. Jinam se totiž nevlezeme.

Pak už je čas vydat se (znovu) do Premium Outletů. Verča zůstává na hotelu, aby mohla skypovat s mamčou a já s Jančou a Adél se přidáváme k nakupujícím davům. Nemůžeme toho ale moc nakoupit, jelikož bychom to neměly kam dát. A taky proto, že už nemáme moc času. Přesto se mi podaří získat parádní kousek! Mám svoje první Levisky! Tmavou ryflovinu, classic, straight. Původně jsem si vybrala jiné, ale protože byly z nové kolekce, cena byla trochu vyšší. Tyhle jsem našla v regálech s 30% slevou (za kterými jsem se taky, díky nekonečným frontám na fitting rooms, převlékala) za $29. A teď, světe drž se. Očekávala jsem cenu vyšší než uvedenou. Jak je tady s těmi jejich taxami ve zvyku. Když mi ale zpomalený prodavač (zrovna když tak spěchám! Asi za 3 minuty musím být zpátky v hotelu, ať podle domluvy po čtvrté vyjedeme na letiště.) oznámí cenu $22, skoro mu to ani nechci uvěřit. Abych dohnala svůj časový skluz, přes outlety běžím. Jako blázen.

A teď už je opravdu na čase vyrazit na letiště. Naskládat všechny obří loďáky do hotelového autobusku nakonec není až takový problém, jak se zpočátku zdálo. A tak opravdu opouštíme Las Vegas, město hříchu, zábavy, materialismu, touze po penězích a utrácení. Ale taky místo, kde jsme si všichni uvědomili, že se to opravdu krátí a že pro sebe navzájem moc znamenáme, místo, kde jsme, jako snad všude, potkali skvělé lidi, a místo, na které bych se taky ještě ráda vrátila. Pořádně si to užít!

Na letišti na sebe navlékáme několik vrstev, abychom ubrali našim ubohým kufrům, a míříme na check in. Mají tu z nás asi radost. Všechny zkoušíme takové ty psí oči, aby nám odpustili heavy luggage. A ono to zabírá! Teda potom, co přeskládáme toaletní tašku a boty od Adél ke mně do kufru (podařilo se mi ubrat víc, než jsem čekala). Ale takové procedury je potřeba podstoupit - radši, než za každý těžší přidat k už zaplaceným dvaceti dolarům ještě $75 dalších. Bez problémů procházíme osobní kontrolou (no jo, Verči zase lezou do batohu. Tentokrát se jim nezdají pudingy. Ale ona zase hodí ten svůj pohled a tak jí to odpustí a můžou s námi letět do Minneapolis.

Nastupujeme do letadla a usazujeme se do naší 26. řady. Pěkně vedle sebe. Jeník, Denča, Verča, Já, Janča a Adél. Teď mi došlo, že jsem se asi nezmínila, že Nikčas Petrou odletěly v 6 ráno do New Yorku. My se chytáme za ruce a společně se modlíme za šťastný a bezpečný let. My vážně opouštíme Las Vegas!

http://www.youtube.com/watch?v=Xkc-en0_LGY&list=PL397A66C627B3733B

Téměř celý let (s těmi časovými posuny nevím, jestli dvou nebo tří hodinový) píšu blog. Včerejší den byl opravdu dlouhý! Až si někdy říkám, proč jsem radši nešla spát, když to teď musím všechno vypisovat :D Zbytek letu prospím. S vystupováním si dáváme na čas. Máme tady stejně 7 hodin čekání, než budeme pokračovat do NY a tak není kam spěchat. Město Minneapolis je největším městem státu Minnesota. Pro nás stát Seru-ti-na-to. Vzniklo to u naší české večeře, kdy Verča řekla česky "tak na to vám seru" nebo něco takového. A Leslie s Tomem jí rozuměli "Minnesota". Od té doby tomuto státu jinak neřekneme. Používáme třeba frázi "Tak na to ti hážu minesotu". A to jsme až do dnešního dne ani nevěděli, že jsme se vlastně docela trefili. V Minnesotě na nás totiž pořádně se*ou. Nejen že nemůžeme zůstat na relativně pohodlných sedačkách u Gateů. Dokonce nemůžeme být ani v krásném hracím koutku, kde strávíme prvních pár minut v tomto státě! Musíme se teda jako vandráci přesunout k místu, kde se vyzvedávají kufry. Tam najdeme zásuvku, zapojíme prodlužovačku (ještě že jsem ji přendala) a připojujeme se všemi možnými notebooky, tablety a telefony. Dám si tousta a vracím se ke psaní včerejšího/dnešního dne. Byl pro mě dvakrát tak vysilující! Nejen že jsem byla 23 hodin vzhůru (a pak spala jen hodinu a půl), ale všechno to ještě píšu, abych si pak na pár hodin zdřímla na letišti. Mám trochu strach o všechny ty cenné věci, a tak si do spacáku cpu laptop i foťák a ulehám na kufr. Podložíme se pěkně bundou, svetrem a novýma riflema, které už mi do kufru nevešly, pod hlavu si dávám Verčin polštář a na hlavu šátek, ať nejsem tak ozářená,