Laundry

Ráno se mi tak strašně nechce z postele jak nikdy! Válím se i po čtvrtém zazvonění budíku, když tu najednou uslyším za oknem nějaký šelest. Tak se posadím a kouknu ven - a ejhle! Srna! Asi metr ode mě. Stojí a čumí. Prostě na mě hledí. Jen pozvednu obočí - nakloní hlavu a zírá dál. Tak jí říkám "No co je?!" A ona se zatváří jakože "Mazej z té postele, holka!" Tak jen kývnu na souhlas, srna dozorkyně skloní hlavu a v klidu si požírá dál.

Jelikož mě i včera ovládla lenost (jak jste si asi povšimli podle dalšího opožděného článku), nemám ani oběd. Ráno tak rychle uvařím nemyslitelně originální a vždy dobrou cibule-párek-kukuřice-majda omáčku na těstoviny a ještě stíhám rychlý skype s mamkou, krátce bráchou a po pro mě nějak příliš dlouhé době i s taťkou. Válejí se na koupališti nastavení v modu prázdniny-nicnedělání-mouchysežertesimě a já jim tak trochu závidím. Ačkoliv jsem měla přesně takové dva dny. A nebo možná právě proto.

A teď pozor! V práci dnes velká změna! Budu celý den v laundry!http://www.youtube.com/watch?v=NhdXPGTCAd4 Nejprve se mi moc nechce, ale nakonec nelituji. Je to asi nejlepší den za celou dobu, co tady pracuji. Když jsou tam někdy na celý den holky, vždycky jsou stejně ve dvojici. Já jsem tu ale sama s Rendym a Aronem. A celý den prokecáme. Chlapi jsou daleko větší drbny než ženské! Fakt že jo! Dozvím se o všech vztazích na Sun Mountin. Zjistím, kam všude by chtěl Rendy cestovat. Dozvím se, že má Aron 5 sourozenců a jen 2 mají stejného otce. Rendyho 3 vnoučata mají každý po svém tátovi, asi aby se nehádali. Aron občas nervózně pokukuje po telefonu - jeho snoubenka má každým dnem rodit. Je mi konečně vysvětleno, proč tak nemají rádi SPA oddělení našeho hotelu - pořád prý mají blbé požadavky. Jednou, když je žádali o čisté povlečení, vytáhli to prostě ze sušičky a hodili do pytle bez jakéhokoliv skládání. No chtěli povlečení? Tak ho mají mít! Navíc asi moc nemusejí Michaela, který mimochodem tančí balet. A ženské, se kterými tančí, prý tvrdí, že je ženštější než ony všechny dohromady. Jestli je na chlapce si ale nejsem jistá. Už víc než deset let žije s vrchní SPA paní/slečnou/ženskou, což ve státě Washington vlastně znamená, že jsou manželé (v některých státech, tuším, že v Idahu a ještě někde, kde je mnoho Mormonů, je to prý už po třech měsících!). Následně je mi taky vysvětleno, jak poznám Mormona (černé kalhoty, bílá košile a kravata. S právníkem si ho prý nespletu.) a že Jehovisté jsou i zde poněkud nežádanými tvory. Aron se ve 14ti letech obrátil na katolickou víru (i když do kostela nechodí) a párkrát ho za to ve škole zmlátili. S tím měl už trable ale od mala. Jednou, na Valentýna, byl se svými dvěma kamarády v protestantském kostele (tam, co jsme byly s Leslie a Tomem) a měli spoustu sladkostí. Starší, asi 15ti letí kluci, jim začali sladkosti krást. Což si nenechali samozřejmě líbit a pustili se do nich. Za to byly spravedlivě a bez sladkostí vykázáni z kostela - tlustým dětem prý nikdo candies nechce dopřát.

Aby toho nebylo málo (teď jste se dozvěděli asi tak setinu toho, co mi natlačili do hlavy), informují mě taky o velkém klanu, který je teď ubytovaný na SML. Mají do neděle pronajatých 9 pokojů na Lodgi, 9 na Gardnech, 9 na Robinsonech a všech 16 chatek (ve dvou jich je dokonce 12) u Patterson Lake. Tam se prý dnes bude konat velká rodinná párty. A jelikož nemají koho rušit (jsou tam jen oni), bude je údajně slyšet až na hotelu. Pořádný kravál prý dokáže ztropit taky Hannah (kolegyně housekeepřice), čímž mi vysvětlují, proč je ve třetím patře vždy dost veškerý materiál. Já se to naivně snažím přisoudit Kevinovu (Hannin partner) cestě, jak vyjádřit Hanně své city. Kevina ale prý nic nezajímá (takže se nám to všem jen nezdálo!), dokonce ani to, že už Hanně leze na nervy stálé společné bydlení s jeho matkou. Jsou spolu už 5 let (jemu je 23, jí nevím kolik) a ono je to prostě pohodlné, neplatit nájem, no ne?

Špatná rozhodnutí ale bohužel nečiní jen Kevin, ale dokonce i manažeři celého hotelu. Rendy s Aronem potvrzují naši domněnku, že je na SML příliš mnoho zaměstnanců a tak nejen že to není výdělečná záležitost, dokonce se každoročně dostávají do mínusu. Resort patří po celou dobu německé rodině. Teď už je napsán na děti a vnoučata nejstarších manželů, kteří však stále mají hlavní slovo. Figurují zde tedy manažeři, kteří nejsou svého postu vůbec schopni dostát. Jakmile tedy přejdou veškeré pravomoci na mladší generaci (Rendy doufá, že to bude nejdříve za 22 měsíců, kdy odchází do důchodu), nejspíš hotel prodají. Za chybu mí dnešní společníci považují třeba i to, že si restaurace stále snaží udržet 4 diamanty (něco jako naše Michalinské hvězdy) a tak jsou ceny příliš vysoké na to, aby zde přišli na večeři lidé z Winthropu.

Až tedy nastane červen roku 2015, může se Evropa těšit na Rendyho! Počínaje Skotskem a Anglií přes Německo do Prahy a konče v Rumunsku, procestuje Rendy spoustu svých úspor. Jeho žena, ačkoliv cestování miluje, s ním nepojede. Před třemi lety dostala rakovinu a dodnes jí dělá problémy na delší dobu opouštět dům. Přesto si myslím, že se stal malý zázrak. Po prodělání mnohých chemoterapií, které musela podstoupit ve třetím stupni nemoci, je stále naživu a nejen to. Každou sobotu pravidelně prodává nějaké své výrobky (příliš jsem nepochopila, co přesně) na farmářských trzích v Twispu. A moc ráda by nás všechny poznala. Rendy slibuje aspoň fotku, kterou by přidal do svého alba brigádníků.

Když má Rendy kousek času nebo potřebuje něco opravit či přistavět ke svému domku, nemusí se na nikoho obracet. Téměř čtyři roky studoval design na washingtonské univerzitě. Těsně před získáním titulu ho ale naverbovali a musel do Vietnamu. Po návratu už neměl finance na dostudování a tak se jeho sen rozplynul ve (střelném?) prachu. Není ale od mládí hlavním prádelníkem (haha :D). Nevím, co vše za zaměstnání vyzkoušel. Ale docela ho bavilo dělat hasičského řidiče. Plat byl za to daleko lepší než v laundry. A měl pocit užitečnosti. Požáry jsou tady totiž téměř na denním pořádku a je potřeba mnoha lidí, kteří s nimi bojují. Jednoho se obávají na dnešní noc, pokud se s blýskáním nedostaví i pořádný slejvák (za což by byli oba velmi šťastní, protože by mohli ušetřit za zavlažování trávníku).

Co ještě leze Aronovi na nervy? A z čeho má naopak radost? Pořádně ho dokáže vytočit, když někdo nechá vozík se špinavým prádlem venku tak, že (jako dnes) celý zmokne a je pak strašně těžký a všechno je to mokré a nechutné. Stejně tak jako když ti stupid breakfast workers nahází se špinavými ubrusy do koše taky příbory a zbytky jídla. Lituje, že doma nezatajil, že umí skládat ručníky podle SML vzoru. Teď se toho nezbaví ani tam. Rád ale využije své velké rodiny roztroušené po celých státech a může tak vyrazit na dovolenou téměř kamkoliv se mu zachce.

Už si asi ani nevzpomenu, co všechno jsem se ještě dozvěděla… Ale hučeli do mě celý den. A bylo to skvělé. Úžasný trénink (zejména poslechu) angličtiny. Tohle je tak trochu příspěvek taky pro holky, co jsou tady se mnou. Nechce se mi to všechno vyprávět. Vy z toho budete mít pravděpodobně akorát tak pořádný hokej nebo guláš nebo ještě něco jiného. Každopádně mě to asi tak zmohlo, že jsem po příjezdu domů padla s bolestí hlavy a možná trochu s teplotou. Usnout se mi moc nedaří a tak po dlouhém odpočinku píšu tento na poslední dobu až nezvykle dlouhý článek. Stejně se jen všichni válíte a nemáte co na práci, tak si aspoň počtete ;) Já doufám, že mě spasí pár hrnků čaje a nějaká meducínka od maminky, kterou jsem si prosíravě (dík za super slovo, Deni) přivezla s sebou. Večer se na chvíli přidávám k holkám (je tu i Simča s Majdou), které popíjejí víno, jedí čipsy a buráky a hrají karty. Pak už se ale odebírám do věčných lovišť. No, snad jen do příštího rána!