Konečně ty fotky

No že by to bylo dneska se vstáváním lepší se teda říct nedá. Máme jít kreslit na hřbitov, ale nevím, jestli je sraz ve škole nebo na hřbitově. A na čtvrt na deset to stejně nestíhám ani na jedno místo. Ale aha! Začínáme vlastně až 10:15, to jsem nějak pozapomněla. Tak stíhám ještě výbornou snídani - müsli s mlékem, banánem a jahodama. Do školy se mi nechce, tak jedu tramvají rovnou na Cimitero Monumentale. Potkávám se hned za branou s jednou holkou, která taky chodí na Contemporary Art a ani jedna nevíme, kde najít skupinu. Chvíli chodíme po hřbitově a snažíme se doptat lidí, kteří tady uklízejí, jestli náhodou neviděli skupinu tak 20ti studentů. Nikdo nic. Hledat studenty na hřbitově je jako hledat jehlu v kupce sena. No a kde nakonec jsou? Teprve vcházejí do brány. Takže se připojujeme k prohlídce s průvodkyní, která nám u vybraných 12ti hrobů / hrobek říká, kdo je jejich autorem, komu patří a co je na nich zajímavého. Po téhle prohlídce jdeme ještě na židovský hřbitov (a Hermann ho srovná s pražským židovským hřbitovem, na který bych si vážně někdy měla zajít) a pak máme rozchod.

Sedám si před hřbitov do trávy a obědvám těstoviny s tou dobrou věcí. Je příšerné vedro. Úplně mě pálí kolena. To tady asi v létě fakt umřu. Pak se vracím na hřbitov a pouštím se do kreslení. Máme odevzdat 4 kresby - 100% architektura - 100% socha. Je to trochu složitá škála, protože většinou to nejde tak snadno určit. První věc, kterou chci kreslit, je jasná. Fotila jsem si ji, když jsem tu byla poprvé. Člověk z té sochy úplně cítí bolest a zármutek.

Najít další věci se jeví trochu složité. Druhý hrob ještě jo, ale pak chodím hodinu sem a tam a nevím, co dělat. Nakonec kreslím ještě takovou hrobku, ale je to spíš skica než pořádná kresba. Budu se sem muset ještě vrátit. Stejně už pospíchám pryč - jdu si znovu pro fotky. Včera jsem totiž dostala jen ty černobílé, které už jsem stejně všechny viděla. Teď tam teda musím znovu pro druhý film. Od fotek už je to jen kousek do Bati. Nojo, jdu si koupit ty boty, které jsem si tu posledně zkoušela. A potom pospíchám do školy. Zapsaly jsme se totiž s Martou na promítání filmu od Lynche. Jenomže máme obě zpoždění a půl filmu už je pryč a venku je krásně, takže jdeme radši na zmrzlinu. Dva kopečky za dvě eura. A je to dobrá zmrzlina! Dlouho si venku povídáme, potom si ještě koupíme nějakou zeleninu a sýry a jdeme každá domů.

Dnes si k večeři vařím úplnou dobrotu. Maminčin (tatínkův?) recept s malými úpravami. Na pánvi na troše olivového oleje orestovat nebo jak se tomu říká (prostě se to tam jen položí a pak zas otočí) lilek, na něj přidat červenou cibuli, kolečko rajčete, čerstvou bazalku. Podusit pod pokličkou, až je všechno hezky měkké, a na závěr přidat plátek mozzarely. Je to vážně super skvělé! Asi začnu psát blog o jídle a vůbec budu vařit a vykašlu se na architekturu.

Po jídle se chci podívat na fotky. Stejně jako včera i dnes nechce můj počítač schroustat cédéčko, tak si půjčuju notebook od Galy. Ale tentokrát to moc nezvládá ani on. Takže kopíruju každou fotku zvlášť. Otrava.No a výsledek? Polovina špatná, polovina dobrá bych tak řekla. Barvy mě baví. Tak přidávám něco na ukázku :)

Jo a mimochodem - jak jsem seděla na tom hřbitově v tílku, spálila jsem si záda a ramena. Možná jsem se dokonce trochu užehla. V dubnu!

milánská ulice

colonne

piazza duomo, pasáž vittorio emanuelle

milánská ulička

pohled na cimitero monumentale

pohled od cimitero monumentale

moje oblíbená socha na hřbitově

torre velasca

pirelli

botanická zahrada

hřbitov ve ferraře

piknik u ferrary, analogue selfie

monselice

monselice schody, analogue selfie

padova

bologna

bologna z věže

monza park, analogue selfie

pavlačová drbna, analogue selfie