Já viděl divoké koně

Očekáváme, že nás brzy ráno někdo probudí pomalu nadávkami, co že děláme na zemi v prádelně. Místo toho přicházejí dva usměvaví pánové. Čekají, než se probudíme. Pak nám přijdou popřát dobré ráno a nabídnout nám donuty, kafe a čokoládu k snídani. Všichni se jdeme osprchovat. Je to tady vážně moc krásné. Čisté, příjemné a s nádherným výhledem na rudé hory. Společně pak jdeme snídat. Za dolar donut, koblížek, skořicový šnek nebo taková jablečná věc. A za padesát centů čokoška nebo kafe. Jak to včera vypadalo, že se nám všechno hroutí, tak dnes pro změnu můžeme opravdu děkovat Bohu, že to nakonec tak skvěle dopadlo! Takové snídaně tady třeba mají jen ve čtvrtek ráno. A kdybychom přijeli včas, postavili bychom si stan, ale stejně bychom v něm celou noc nevydrželi, když prostě není do deště. Všechno to prostě dobře dopadlo. Po snídani nacpeme věci do kufru a jdeme zjistit do Officu, kudy se vydat za našimi dnešními cíli.

Bude to náročný den. V plánu totiž máme dlouhou cestu se zastávkami v Antelope Canyonu a na Horseshoe Bendu. Jedeme směrem k národnímu parku Zion. Okolní krajina je opravdu úchvatná. Rudé skály. Sedimentované vrstvy střídají barvy od světlé pískové, přes zlatě žlutou a cihlově červenou až po bordó. Když nejsou výhledy zrovna tak famózní, čtu si Kerouackovo On the Road a bavím se nad jeho zážitky, které jsou mi velmi povědomé. Při vjezdu do parku se dozvídáme, že dovnitř sice můžeme vjet, ale vyjet budeme muset stejnou stranou. Cesta totiž není průjezdná. Sice jsme viděli něco vážně nádherného, ale zase nám to zabralo spoustu času a musíme se otočit a jet zpátky. Nemají tady zkrátka ve zvyku značit objížďky a uzavírky.

Cestou pozorujeme znovu se měnící krajinu a ve vysoké trávě vidíme divoké koně. Svobodně se pasou a běhají pláněmi. http://www.youtube.com/watch?v=AKHQr03tsC0 Hned nás to naladí na Nohavicovu hudbu a tak chvíli zpíváme a povídáme si. V autě je konečně zase příjemná atmosféra. Abychom si pořádně užili místa, která se chystáme navštívit, musíme si nejprve naplnit břicha něčím dobrým. Město Page, ve kterém se právě nacházíme, disponuje dokonce i Walmartem a tak se vydáváme na bleskový nákup. Ptáme se někde na cestu a při jízdě k vytouženému obchoďáku Denča vykřikne: "Dupi, co ty boty?!" Jeník totiž využil chvíle, kdy se holky ptaly, kudy kam, a na kapotu položil své bílé vyprané tenisky, aby mu doschly. No a samozřejmě je tam nechal :D

Při vystupování si nejde nevšimnout, že po celém parkovišti lozí velké žluté a černé housenky. Zajímalo by mě, co z nich jednou bude. A taky proč míří do Walmartu. Před jeho vstupem je docela slušné pohřebiště… Jdeme do obchodu s jasným cílem - sehnat kuře! Když byl brácha od Adél na rok v Kanadě a pak cestoval, kupovali si občas celé grilované kuře. A my na něj máme neskutečnou chuť! Taky nějakou zeleninku, jablíčka, přesnídávku na snídani, paštiku na svačinu a nachos na večer. A samozřejmě tousťák a sejra. Scházíme se všichni před autem a sedáme na vedle něj do jeho stínu. Nikča s Peťou pojídají salát, Verča Kevčovu polívku (čínská v kelímku, kde si to rovnou zalijete horkou vodou. Kevčova proto, že ji obědvával Kevča z práce.), Denča s Jeníkem párky v rohlíku (studené párky v bulkách :D) s kečupem. A Adél porcuje kuře pro sebe, mě a Janču. Všechno to hezky rozdělí do mističek, kam přidávám okurku a tousty a sedáme do auta, abychom nezdržovali. Jsou to hody jak z pohádky. Jíme rukama mastné kuře s kůrčičkou, přikusujeme chleba a zeleninu. Je to taaaakhle dobré! Vážně! Doporučuju! Až někdy pojedete kolem Walmartu, stavte se tam pro kuře :) Stojí jen $5 a pohodlně se z něj tři najíte!

Už je odpoledne a my jsme vlastně ještě nic pořádného neviděli. Naštěstí už dojíždíme do míst, odkud bychom se měli vydat do Antelope Canyonu. Indiánky sedící v budkách při vjezdu na parkoviště si nás posílají tam a zpátky. Nakonec ale dojíždíme do místa, kde si kupujeme společný vstup (každého to vyjde na $31). Na lístek nám napíšou Chic Republic. Nasedáme do shuttle busu. Trochu nadnesený název. Je to vlastně dost taková herka. Ale o to silnější zážitek! 

Háže to s námi na všechny strany a velmi se u toho nasmějeme :D Vlasy nám vlajou ve větru a písek fouká do tváří. Dva spolucestující z nás mají asi dobrou prdel :D Ale my si to prostě užíváme! Zase musím poznamenat, jaké máme štěstí. Nejen že jsme chytli místa v poslední dnešní tour. Ale kdybychom přijeli před dvěma týdny, nikam se nekoukneme. V kaňonu byly dva metry vody. Dokonce ani včera bychom se nikam nedostali. Za deště se totiž dovnitř prostě jít nedá.

Antelope Canyon je jedno z nejúchvatnějších míst na planetě! Vysoké červené skály, ve kterých si voda hledala cestu takovými odvážnými způsoby, že vytvořila nejrůznější útvary. Naše průvodkyně, bodrá Indiánka, nám pomáhá probudit naši dřímající představivost a tak ve skalách vidíme Presleyho a americké prezidenty nebo taky lvy, medvědy, pandy a anděly. Koukáme vzhůru s ústy dokořán. Je tady spousta lidí, ale naše skupina je určitě ta nejhlučnějších. Pořád se totiž něčemu smějeme. 

Každý bychom chtěli na takovém místě hezkou fotku. A naše průvodkyně má asi zázračné ruce (nebo prostě rozumí foťákům a to od těch na telefonu, přes kompakty až k mé zrcadlovce), protože kdykoliv si od kohokoliv z nás půjčí něco, co fotí, vrací to s opravdu krásným snímkem. Musím se naučit trochu rozumět foťákům. Poslední dobou se mi to pořád potvrzuje. Nejen, že bych pak třeba věděla, co s tím dělat, když si objektiv řekne stop, ale taky bych třeba uměla fotit. Cítím se trochu zahanbeně. Ale jsem šťastná, že můžu v tomto místě fotit. 

Někteří průvodci dokonce hrají na nějaké indiánské flétny. A v Canyonu to zní úplně mysticky, tajemně a zkrátka nádherně. Ta naše je ale prostě správňačka. Musíme si s ní prostě udělat fotku! Cestou zpátky už neděláme takový kravál. Loučíme se s Indiánkou podáním ruky a desetidolarovým dýškem. Zaslouží si to víc než dost.

Teď už je opravdu nejvyšší čas vydat se k dalšímu místu - na Horseshoe Bend. Slunce se chýlí k západu a pokud chceme něco vidět (jakože chceme! Je to Verčino asi nejvysněnější místo z celého cestování!), musíme si pohnout. Bohužel, jak už se nám to stává, odbočíme na špatnou silnici a trochu se projedeme. Sice správným směrem, ale k místu, kam máme namířeno, se to daří až na druhý pokus. Západ už bude asi každou chvíli. A my to opravdu, ale opravu chceme stihnout. Po zaparkování teda vybíháme z auta a jako o závod letíme k místu, kde řeka Colorado vymlela v rudých skalách hluboký meandr do tvaru koňské podkovy. Při šíleném sprintu na sebe zase pořváváme a opět potkáváme lidi, kteří tomu rozumí. Češi nám oznamují, že je to ještě docela daleko. Ale když něco chceme, musíme pro to něco udělat! Proto vytrvale běžíme, až doběhneme k tomu nejnádhernějšímu místu, jaké jsem kdy za celý svůj život viděla! 

Dechberoucí. Nenacházím slov. Prostě ááá! Opravdu! Jestli něco stojí za to, pak podívat se tady. Všichni naprosto ohromeně zíráme do neskutečných hloubek. Udýchaní, ale šťastní. Pro toto bych běžela znovu a klidně dvakrát tak daleko!

Kromě mnoha fotek samozřejmě taky natáčíme video. A pak, protože tady to opravdu nejde jinak, si my winthropačky stoupáme do kruhu a chytáme se za ruce. Máme Bohu za co děkovat. Každá. Za nádherný svět, který stvořil. Za překrásnou krajinu, kterou můžeme navštívit. Za perfektní počasí. Za všechny dobré lidi, které nám poslal do cesty. Za velkou spoustu smíchu. Za bezpečnou cestu. A hlavně za ty nejúžasnější přátele. Za nás pět. Za sestry, které jsme nikdy neměly. Za každou zvlášť a za nás jako skupinu. Rodinu. Se slzami kutálejícími se nám po tvářích si vzájemně padáme do náruče a jen stojíme na tomto ohromném místě, pláčeme a smějeme se zároveň a plné vděku, dojetí a radosti si uvědomujeme, jak obrovský dar jsme dostaly jedna v druhé. K autu se vracíme držíce se za ruce. Myslíme u toho na Majdu a Simču, které nám tady strašně moc chybí. Jsou zrovna v Seattlu. Včera šly na baseballový zápas. A zítra už letí domů. Už teď se všechny těšíme, až se doma společně sejdeme.

Už je docela pozdě. Teda minimálně je tma. A nás čeká ještě velký kus cesty do kempu v Grand Canyonu. Nejprve se spolu s druhou řadou (Nikča, Janča a Peťa) koukáme na fotky a videa z dnešního dne a potom si jen my tři uvězněné na zadních sedadlech pouštíme kousek filmu "Bláznivá dovolená" o rodince cestující po USA. Některé zážitky se dost shodují. Večeříme u toho toast se sýrem a arašídovým máslem a pak pojídáme nachos a sušenky s kečupem. Prostě luxus na cestách :) Film jsem ale nějakým nedopatřením nestáhla celý a tak, když část, kterou máme, skončí, jdou holky spát a já píšu blog. Pak ale taky pokládám hlavu (stejně jako předešlé dny na Verču) a usínám.

Nebyli bychom to my, abychom pořádně nezabloudili. Ale nemyslím si, že je to naše chyba. To bychom prostě museli být skupina osmi blbých lidí. Je to tad strašně debilně značené. Nebo spíš neznačené. Já prostě nechápu, jak tady může někdo někam dojet, aniž by tak tři sta dvacet pět celá sedm hodiny bloudil. Bloudíme tak strašně dlouho, že do našeho kempu (a to jen díky pomoci lidí z nějakého cizího kempu) dojíždíme až ve čtvrt na tři ráno. A venku je strašná zima! Po dlouhém dohadování, kdo kde bude spát (laundry je zavřená :D) jdu já, Verča, Janča a Jeník do stanu. Ostatní holky zůstávají v autě. Protože nemám karimatku, dávám si pod sebe aspoň ručníky a šátek. A spacák si zatáhnu tak, že mi ven leze jenom nos. Ale opravdu mi vůbec není zima. Bez ironie :)