I'm in a hurry

Abychom si tu práci ještě pořádně na plno užily, je to dneska hezký frmol! Odjíždí spoustu lidí ze včerejší svatby a tak makáme jak o život. Máme celé patro, úplně všechny pokoje a jen jeden make up. Takže 4 s Jeannou necháváme a zítřek. Všechny už pomalu schízujeme, jak to všecko stihnem. http://www.youtube.com/watch?v=6slibTD9MF0 Najednou si vymýšlíme spoustu věcí, které bychom si ještě chtěly koupit a vyfotit a dodělat a zažít. Byly jsme tu prostě moc krátko! Cestou domů tak teda sumárujeme všechno, co je potřeba před odjezdem udělat. Nakonec to ale dopadá úplně jinak. Hned po příjezdu vysadím holky, otáčím auto a jedu do Winthropu, kde chci ještě koupit nějaký ten suvenýr. Nebudu říkat co, protože by babičky a tetičky neměly překvápko… Ale musím se o tom trochu zmínit. Přijíždím totiž asi 2 minuty po zavíračce. Jenže, jak už jsem několikrát zmínila, lidi jsou tady neskutečně milí a vstřícní. Nejen, že mě paní sedící za pultem ještě pouští dovnitř, ale taky mi prodává víc kousků, než jsme původně s holkama objednaly a ještě nám dává nesmírnou slevu. Prý že když jsme hosti a až z takové dálky! Nakonec se se mnou loučí slovy, že mě moc ráda potkala a ať si užijeme cestování a hlavně ať jsme opatrné.

Ani na podruhé se doma moc neohřeju. Jen se převlíknu a frčíme do Twispu vytisknout zbývající fotky do fotoknihy. Spěcháme, abychom to tentokrát opravdu stihly do půl šesté. Dojedeme minutu po. Ale i kdybychom byly na místě včas, bylo by nám to prd platné. Dnes je totiž svátek práce a tak je celý obchod zavřený. No, my jsme ten svátek oslavily pořádně tvrdou prací a shonem a někde se flákají! To je teda pořádek… Aspoň teda dojedeme včas k Leslie a Tomovi.

Ano, jedeme k nim znovu na večeři. Nějak se nám nikomu nechce uvěřit, že už by to mělo skončit. A navíc jsme včera nezvládli sníst dezert. Leslie potkáváme ve dveřích - jede zrovna pro pizzu. S Jančou se k ní přidáváme, abychom jí pomohly. Vracíme se za chviličku, pizza už byla objednaná. Máme čtyři druhy: kuřecí, vegetariánskou, hřibovou a pro milovníky masa. No jo, té poslední sním nejvíc :P Pak nás čeká dezert. Moc moc dobrý! Vlastně co tady není, že? Leslie je prostě skvělá kuchařka/pekařka. Tvrdý korpus, na něm konzervované třešně v takové šťávičce a nahoře našlehaná smetana. Dlouho si všichni povídáme. A dnes je tady i Lydia. Jí, Leslie a Tomovi se podaří pořádně vyplašit M&S, které řeší ubytování v Seattlu. Chtějí samozřejmě bydlet co nejlevněji, ale ne na okraji města. Na to jim tihle tři řeknou, že tam určitě budou vši, blechy a krysy, dostanou žloutenku, budou spát v použitých postelích a utírat se špinavými ručníky. Zachovám se jako správný světák a vyprávím jim, jak jsme jednou v Keni spali v hotelu na posteli ve stanu. Byla to Afrika před dvanácti lety a já byla malé dítě. A žiju! Teď jsme přece v jednadvacátém století v civilizované Americe… Nemůžou to vzdát! Nějak už to prostě společně vymyslíme, aby viděly aspoň jedno pořádné americké město. A to, co jsme zatím zažily, se tam počítat nedá…

Po jídle se postupně všichni přesouváme do obýváku, kde nám Tom vypráví, kde nás vidí měnit svět. Myslím, že na tom asi něco bude. Protože u každé z nás se trefil do něčeho opravdu specifického a myslím, že to jsou věci, o kterých jsme s ním nemluvily. Je to hodně obohacující a alespoň mi to dodává sílu. Nestali se tak jen našimi přáteli. Jsou pro mě taky trochu rodiči, duchovními vůdci, obrovskou podporou, zásobárnou pozitivní energie a otevřenou náručí…

Pak už je na čase vydat se domů… Ačkoliv jsme ještě před pár hodinami všechny bláznily z toho, co dřív udělat, začne Denča čistit české mince pro Leslie a Toma na první českou zmrzlinu, Janča si obaluje a vyumělkovává kufr a já peču z posledního jednoho a půl těsta chlebové muffinky. Prostě takové bochánky ve formě na muffiny. A vypadají moc dobře! Pochválím se, že :D Dokončím je asi v půl druhé ráno a jdu spát.