Good People

Po pořádném spánku (kdyby bylo chladněji, vůbec by to teda nevadilo!) vstáváme a v 7:30 máme sraz na snídani. Osprchované, s umytými vlasy a oholenými nohami, pěkně učesané a nalíčené - vypadáme úplně jako jiní lidé. Snídáme lupínky s mlékem a banánem a kafe. Jako doma ve Winthropu! Milá paní z recepce se nás několikrát ptá, jestli je vše v pořádku a zda nám nic nechybí. Je to vážně moc příjemné místo. Do kufru se nám tentokrát nějakým zázrakem podaří nacpat dokonce i stan a tak máme uvnitř více místa než kdy dřív. To ale netrvá dlouho - jedeme totiž do Dollar Tree pro 8 galonů vody. Míříme do Death Valley. A když tam přijedeme bez vody, tak asi potvrdíme důvod názvu tohoto údolí.

V Americe mají bohužel takový podivný zvyk napsat o uzavřené cestě jen jednou a když po hodině dojedete k místu, kam už nemůžete dál, ani se nedozvíte, jak tuto oblast objet. My ale máme opravdové štěstí na lidi a tak potkáváme milého pána, který nám radí, jak se dostat tam, kam potřebujeme. http://www.youtube.com/watch?v=XOytKU9cBNA Znovu tedy jedeme do města Ridgecrest. A tak přesto, že jsme z něj ráno vyjeli už po deváté, naše projížďka vlastně posunula odjezd až na půl dvanáctou. Trochu ve skluzu a ve stresu tedy pokračujeme podle instrukcí toho pána a dostáváme se do pro nás zcela nové krajiny.

Cesta se vlní mezi horami posypanými sopečnou struskou. Občas zahlédneme nějaký keříček, ale jinak je tady krajina úplně pustá a bez zeleni. Pozorovat ty změny je úžasné! Začaly jsme v hornatém Washingtonu. I tam byly kopce převážně holé a bez lesů. Ale bylo tam taky úplně jiné podnebí. Pokračovali jsme přes pobřežní část Kalifornie. Rovnou, plochou a suchou zemi s vysokánskými palmami. Zůstávaje pořád ve stejném státě dostali jsme se do Údolí smrti. Nejsuššího místa na zemi. A tady je tolik změn krajiny, že to snad ani nejde popsat. 

Každá skála jako by byla jiná. Masivy na levoboku jsou porostlé čímsi zeleným, zatímco napravo se tyčí rudí velikáni. Netravnaté kopce ukazují hrdě svou nahotu a chlubí se zvlněnými vrstvami sedimentovaných hornin. Pruhy různých odstínů vedoucí zleva doprava, nahoru a dolů. Za toto laické popisování bych od Verči dostala asi výchovný. Díky oboru, který studuje (fyzická geografie), ví spoustu zajímavých informací a obohacuje nás jimi. Je to šíleně zajímavé! Vážně je to úžasné, že jsme vlastně každá z jiného oboru a máme si tak navzájem hodně co předat…

Dlouho nepotkáváme žádnou benzinku a tak děláme čurpauzu uprostřed ničeho. Každý si nalézáme kopeček písku s keříčkem, za který se schováme. Byla by to asi velmi veselá fotka :D Místo tady za fotografii opravdu stojí a tak vytahujeme foťák. Ten si ale asi řekl dost. V objektivu se uvolnila nějaká součástka a pokřivila tak čočku. Fotí to, ale celé se to nějak seká a nejde moc dobře zoomovat. Adél si s tím v autě s neskutečnou trpělivostí pohraje a nějakou (soudíme že nepotřebnou) část z objektivu vytahujeme. Když přizoomujeme, je z pravé strany snímku takový stín. Ale jinak to docela funguje. Stejně mám ale strach, že třeba v NY už si moc nepofotím. Jen ať to vydrží aspoň do Vegas! Tam si možná koupím nový objektiv...

Pozorujeme vše kolem a často se ozývá ohromené "ááá". Při jednom musíme opravdu zastavit. Po levé straně se rozkládá velké území s úžasnými písečnými dunami. Je to jedna z nejkrásnějších podívaných celého Death Valley. Při výstupu nás jako facka praští vedro. Minimálně 40°C a nikde žádný stín. Spěcháme po horkém písku, abychom zachytili pár obrázků. 

Foťák bereme trochu s obavami, ale přemáhá se a snad to fakt vydrží. Video v tomto horkém místě točíme opravdu kratičké. A opět jsou naše české výkřiky pro více lidí než jen pro naši osmičku. Potkáváme další skupinku Čechů a tak je aspoň využíváme pro pořízení společné fotografie. Zpocení jak vrata od chlíva uháníme zpátky do auta a pokračujeme v cestě.

Projíždíme přes místo nacházející se 0 m.n.m. a po chvíli odbočujeme na Artist's Road. Podle obrázků, které jsme s Denčou při plánování našly na internetu, by tady měly být úžasně barevné skály. I přes opravdu nepříjemnou venkovní teplotu se hrabeme z klimatizovaného auta a s velkým očekáváním se škrábeme na kopec. Pohled je to dechberoucí. Jen ty barvy teda nikde moc nevidím. Ne sice v takové intenzitě jako na googlu, ale přesto, vidíme ale modré, fialové, zelené a růžové skály když se po okruhu vracíme zpět na hlavní. Vypadá to, jako by tady někdo vysypal rozdrcené barevné křídy.

Děje se asi dost neobvyklá věc. V tomto údajně nejsušším místě na planetě Zemi zažíváme déšť. A pořádný! Vidíme, jak prší nad horami na pravé straně. Je zataženo a tmavé siluety hor se rýsují proti nebi občasně osvětlenému blesky. Děsivá a zároveň nádherná podívaná. Upozorňuje nás na to Verča podivujíce se nad tím, že nás tato událost vůbec ale vůbec nevzrušuje! :D

Kvůli časovému pressu míjíme bez zastavení místo zvané Badwater. Je to 2. nejnižší bod na západní polokouli. Frčíme po silnici směrem na Las Vegas s cílem ve městě St George co to dá. Až tak moc, že se to příliš nelíbí místní policii. Najevo to dají dosti hlučnými houkačkami. Přistavujeme u krajnice a se sevřenými žaludky stahujeme okénko. Sympatický strážce zákona nás ale jen pokárá za rychlou jízdu (ještě ke všemu nám začalo pršet), zeptá se odkud jsme a po Denčiném sladkém "Czech Republic" doprovázeném psíma očima a slibu, že už to nikdy neuděláme, pokračujeme bez pokuty dál.

V autě panuje dobrá atmosféra. Naše zadní řada se pouští do čtení. Já konečně překonám alespoň dvě kapitoly ze svého Kerouacka. Dokážu se do něj při tom cestování, kdy se mu všechno, s prominutím, sere, dokonale vžít. Najednou projíždíme kolem Las Vegas. Luxor, Baymont i Stratosféra a mnoho dalších hotelů svítí a přímo vybízí ke vstupu. Umějí to opravdu udělat tak, aby člověk neodolal. Myslím ale, že daleko větším pokušením pro drtivou většinu naší skupiny budou místní outlety. Rozplýváme se nad tím a už se nemůžeme dočkat na neděli, pondělí a úterý. Snažím se znovu vrátit ke čtení, ale všichni se nějak rozpovídáme a je po čtení. Společně pak hrajeme hru "Hádej, kdo jsem" a doptáme se až k Lindsey Lohan, autu Suburban, kaktusu, bilboardu a oční řase. Potom ale přichází nám už velmi známé bloudění. Trochu se motáme a někteří z nás tuto prekérku zaspí. Venku pořád lije jako z konve. Ještě ke všemu je tady časový posun - pro nás tím blbým směrem. Je o hodinu víc. A aby toho nebylo málo, potkáváme další neoznačenou objížďku.

Když přijíždíme do už zaplaceného kempu ve městě St George, nikdo už tady není vzhůru. Naše kempovací místo se nám najít nedaří. A se stanem, který je jen jednovrstvý s malou plachétkou proti rose, si to stejně nemůžeme ani dovolit. Po poněkud dlouhém a nepříjemném rozhodování zůstává Denča s Jeníkem v autě a my ostatní se přesouváme do místní Laundry. Je 24 hodin otevřená, takže tady může přijít kdokoliv z kempu. Ale pochybují, že nás před sedmou někdo vyruší. Ulehám pod stůl, na kterém spí Verča s Jančou. Píšu blog a sotva zavřu oči, spím.