Florencie - den třertí

Všechno nejlepší k narozeninám, Kateřino!

Zimááá! Hrozná zima. To se fakt nedá vstát z postele! A už vůbec ne ta brzy! Horká sprcha ale funguje. Snídáme zase to plastové jídlo a ještě jogurty, které jsem včera nosila celý den v batohu (ještě že bylo chladno) a vycházíme ven. V lesích je vážně čerstvo. Ale nebe je modré, tak třeba bude dneska hezky!

Nastupujeme do autobusu a jedeme do centra. Už třikrát nám vyšla jízda na černo. Ale na počtvrté se nám to nedaří. Takže vystupujeme dříve i s pány revizory. Jeden z nich chodí s Polkou. Itálie je jimi nějak infiltrovaná. Kdyby tam nebyl ten druhý, tak by nám to možná prošlo. Ale takhle se nám to nedaří… Takže místo toho, abych si mohla koupit ty pěkné džíny, platím pokutu. No co, už s tím nic neuděláme. Máme zážitek. Páni revizoři nám pak říkají, jak se dostat ke galerii. Ale jsme trochu rozhozené, takže zastávku přecházíme a vůbec jsme nějaké zaseknuté.

Nakonec se dostáváme do centra a procházíme kolem kostela, který vznikl kdysi dávnou pradávnou přestavbou ze sýpky. Dovnitř se dostat nedá, ale mají tam okýnko, kde sedí zpruzený tlustý Ital a člověk si u něj může zarezervovat vstup do galerie Uffizi. Nejdřív nás prudí s kontrolováním studentských kartiček, ty mu nestačí a chce nějaký papír ze školy, abychom mohly dostat vstup zadarmo. Nakonec po nás chce 4€ za rezervaci každého lístku buď na středu odpoledne, kdy už tu nejsme, nebo na zítřek 8 ráno, kdy se teprve otevírá a fronta vůbec není tak šílená. Takže ciao a jdeme.

Před Uffizi to dneska ale nevypadá tak zle! Stavíme se teda do fronty, já vlastně mimo a trochu si kreslím. Asi po hodině a něco jsme uvnitř. Kontrola, prý se dovnitř nesmí s řezákem (ale ten můj už dokonce letěl letadlem na Mallorcu, takže nevadí ani tady), lístky zadáčo a jde se! Jsou tady super obrazy a taky super skvělé obrazy. Zase je tu ten Lippi a Raffaello, ale pak taky Botticelli (Jaro, Zrození Venuše), Velasquez, Goya, Rubens, El Greco, Donatello, Leonardo da Vinci a pak třeba Florentino a tenhle jeho obraz, kde mají všichni problém s řasenkou.

Krom toho, že je tady asi milion lidí (obzvlášť v místnostech, co se jmenují nějak slavně), jsou někteří sdruženi ještě do skupinek s průvodci, což je úplně příšerná věc. Posouvají se od highlightu k highlightu a vždycky ho obestaví na nepříjemně dlouhou dobu. Většina z nich v průběhu průvodcovy přednášky kouká někde po vranách a akorát překáží ve výhledu normálním návštěvníkům. Jsou odsud krásné výhledy na město. To vážně stojí za to.

Všechny ty obrazy a krásné věci bohužel strašlivě kazí děsivá instalace výstavy. V každé místnosti se nachází dva takové "totemy".

Popisuju odshora - zvonek, dvě různá čidla (tady na obrázku zajímavý úkaz - čidlo pouze jedno), kamera za plastovým krytem, nějaké větrací věci ve dvou barvách (asi aby to bylo dostatečně nadělené), číslo místnosti (menšího by si asi nikdo nevšimnul), šipka k únikovému východu, požární čidlo a na této fotce neviditelná skříňka na telefon (obrázek telefonu vyveden děrováním v plechu). Před všemi obrazy stojí ocelová zábrana (něco jako svodidla), ze které v místě pod obrazem trčí pultík s popisem uměleckého díla. Jediné, co se člověk dozví z textu vytištěného fontem Times New Roman na obyčejnou špatně ustřiženou áčtyřku schovanou za prasklým plexisklem, je informace, kdy, kdo a od koho koupil obraz a jestli je jeho kopie ve Washingtonu, Londýně nebo Paříži. O umělci nebo o tom, co se na obraze děje, není nikde ani slovo.

Když už toho máme dostatek a taky dost, jdeme zase ven a protože nám pořádně vyhládlo, hledáme restauraci. Dáváme si pizzu Salsicia a Margharita s Bufalo mozzarelou (je to dost dobrota, akorát asi zapomněli na sůl). Původně bylo v plánu dojet dnes stopem do Pisy, která je od Florencie asi 100 km na západ. Odtud jsme pak chtěly ještě k moři, ale všechny ty dopolední peripetie nás zdržely natolik, že to v půlce cesty ke stopování vzdáváme a vracíme se zpátky do města. Cestou si kupujeme lístky do kupole na zítřek, abychom se vyhnuly další frontě. Pak pokračujeme přes obchody s oblečením. Nekupujeme nic, ale máme z toho italskou náladu. A když má člověk italskou náladu, musí si dát zmrzlinu. A když zmrzlinu, tak tu nejlepší ve městě. Očekáváme, že ten správný podnik poznáme podle fronty před dveřmi, ale máme štěstí. Dávám si jogurtovou a z lesního ovoce a je to tááák dobré! A Marta citronovou a pistácii s bílou čokoládou. Já teda nemám ráda pistáciovou zmrzlinu a bílá čokoláda podle mě není čokoláda, ale ta zmrzlina je tak výborná, že si hned plánujeme další návštěvu na zítřek. Hledáme místo, kam bychom si mohly spokojeně sednout. A nacházíme to nejlepší možné. Vážně. Piazza Santa Croce je velké náměstí před velkým (zavřeným) kostelem obklopené krásnými domy s balkónky a okenicemi a kytkami a s pouličním popovým kytaristou zpěvákem, na které svítí odpolední slunce.

Na schodech před kostelem si fotíme selfie a tentokrát vážně vůbec netuším, jestli jsem to stihla a pokud ano, tak už si vůbec nejsem jistá, jestli před foťákem někdo prošel nebo ne. Všechno je možné. Dozvíme se tak za 2 týdny. Dobrodrůžo. Tím selfie nekonči - chce se se mnou vyfotit nějaká cizí holka, že jsem prý pěkná. Tak dík.

Jsme vážně na vrcholu blaha. Je tu nádherně a měly jsme tu nejskvělejší zmrzlinu. Marta točí nějaké sranda video a pak si obě sedáme na zem a kreslíme. U mě je to už taková normální věc, ale ona nekreslila asi 4 roky. Tak mám úplně radost, že se teď do toho znovu pouští. Sedíme na náměstí a posouváme se, abych mohla nakreslit celou řadu domů, až už nás bolí celé tělo, začíná nám být zima (slunce už je pryč) a najednou je půl deváté večer. Míříme tedy do obchodu pro bagetu a mortadellu (ricotta a rajčata nám zbyly ze včerejška) a taky pro pivo. No a abychom ten bájo den hezky zakončily, vypadává z poličky (vážně špatně umístěné) balení 3 piv. Střepy prý nosí štěstí. No my už bychom ho potřebovaly teda.

Google pak říká, že už máme asi jen 5 minut na přesun na autobus. Tak spěcháme a běžíme. Na místě jsme asi 8 minut před opravdovým odjezdem autobusu, který ale nepřijíždí a tak pro změnu opět na něco čekáme, tentokrát ale s balíčkem chipsů a jen asi třičtvrtě hodiny.

V hostelu si chystáme večeři a chceme si otevřít pivo, jenomže tady mají nějaké festovní víčka a moc nám to nejde. Necháme si je teda otevřít na recepci a pak se spokojeně balíme do dek, mnohojazyčně si povídáme, ale pak nás přepadá strašlivá únava a tak zas nastavujeme budíky a jdeme spát.