Den první školní

Pondělí, konec víkendu… Tak to bych měla brzy vstávat. Ale známe se žejo. Takže si trochu poležím, čtu si, snídám a pak vyrážím do náročného vyřizovacího dopoledne. Chci si zařídit účet a telefonní číslo. Jak už to tak bývá, jsou tyhle věci vždycky na delší dobu, než by člověk chtěl. Zastavuju se v bance hned za rohem. Všichni ti Italové se na mě sice usmívají, ale nejsem si úplně jistá, jestli mi dobře rozumí. Hned mi začnou zakládat účet, aniž by mi řekli jakékoliv podmínky. Nakonec to vypadá, že bude vše zadarmo, ale převod z českého účtu na italský mě vyjde dráž než výběr z české karty v italském bankomatu… Takže tohle zatím nijak nedopadlo. Třeba ještě najdu něco lepšího.

S telefonem se to má podobně. Protože mi doma pořád nefunguje hacknutá wifi, nemůžu si dopředu zjistit, kde se nachází nějaký operátor, u kterého bych si zařídila číslo. Dodnes jsem je potkávala na každém rohu, ale jak to tak bývá - zrovna teď nemůžu na nic natrefit! Při hledání si kupuju aspoň sluchátka s mikrofonem, abych se (až mi zas někdy bude fungovat internet) spojila přes skype se světem. Nakonec vystojím nekonečnou frontu u operátora wind a odcházím zas o trochu víc italská.

Jedu do školy na první přednášku - Heretage preservation fundamentals (Základy památkové péče). Nejprve nemůžu najít tu správnou aulu, ale z pozdního příchodu nemám žádný problém. Přednášející tady ještě není. Doráží s půl hodinovým zpožděním a další půl hodinu trvá, než se jí podaří skamarádit počítač s projektorem. To se ještě několikrát přeruší, takže z původně tříhodinové přednášky je najednou jen hodina a půl. Dozvídáme se, jak bude kurz probíhat. Čekají nás teoretické přednášky i praktické úkoly. I zkouška se bude skládat ze dvou částí - testu a odevzdání skupinového projektu. Do skupin se rozdělujeme rovnou při přednášce. Připojuju se ke dvěma Turkyním (opravdu je to správný tvar!) - Idil a Irem, a jedné Němce - Neele. Praktická část je sestavená z různých samostatných / skupinových úkolů týkajících se památkové péče v naší zemi a v Itálii. Myslím, že to bude fajn.

Po škole jdu na nákup, kde mě čekají další úmorné fronty, a pak mířím domů. Konečně dočítám knížku. Teda vlastně vůbec nejsem ráda, že jsem ji dočetla. Je to jedna z těch knih, u kterých je člověk nešťastný, že už skončily. Pak si vařím zelené fazolky na cibulce s brambory a rajčaty (je to vlastně dost dobré, ale vyfotit se to moc nedá), koukám na film a jdu spát.