Den druhý

Dnešek byl vlastně hodně podobný dni včerejšímu. Vstávala jsem asi o 10 min. dříve a do školy jsme jeli autem s maminkou od Ameliiny kamarádky. Když jsem přišla do školky, bylo tam méně dětí než včera. Sedla jsem si k nim a ony kreslily. Paní učitelky (už vím, jak se jmenují – Beata, Barbara a Pia/Pria/???. Ok, zase tak dobře to nevím) jim vždy podepíší jejich obrázky. Dnes jsem se toho měla ujmout já. A! Hned trapas. Lion = Leon. Joshua = Joshue. Filip = Phillip. Luisa = Luise. Plus je tam ještě jedna Luisa, která se jmenuje Luisa. Nechápu, proč nemůžou psát normálně česky! Phillip mi své jméno trpělivě hláskoval. Milý chlapec.

Dnes jsem byla pověřena velkým úkolem. Dávala jsem dětem mýdlo do dlaně. Tak jako minule Leon. Ten to ale na rozdíl ode mne nezkopal. Měla jsem dát jen třem dětem (mají 3 kohoutky) a já dala čtyřem. U snídaně jsem seděla u jiného stolu s jinými dětmi. Byl tam Tom, Ruben, Eileen, Sophie, Mia, Simon a dál už nevím. K jídlu jsme měli chleba s máslem a sýrem/ medem/ něčím, co vypadalo jako pepř, ale říkali tomu podobně jako cukr. Radši jsem to nezkoušela.

Pak opět hraní. Já jsem pokračovala ve výrobě čelenek na nějakou oslavu. Jo, o tom jsem se vlastně včera nezmínila. V sobotu, když odjíždím, mají nějakou školkovou párty. A každé dítě musí mít takovou barevnou čelenku poskládanou ze tří dloooouhých pruhů krepáku. Dneska jsem upletla (?) asi 3 takové. A už je jich hotových celkem 23 – pro 20 dětí a 3 paní učitelky. Takže tím má záslužná činnost hasneL

Následovalo navlékání dětí do žlutých pláštěnkových zahradníků a můj nejdelší německý „rozhovor“ s dětmi. Lina a Charlotta řešily, čí jsou to papučky. Lina tvrdila, že Sophiiny, Charlotta naopak říkala, že jistě patří Eileen. Sophie i Eileen už byly venku, takže jsem se jich nemohla zeptat. A stejně bych nevěděla, jak to udělat. Ale tuto rozepři jsem vyřešila! Papučky jsem položila na lavičku, Charlottu a Linu chytila za ruce a šly jsme ven. Krása, že?

Na oběd dnes byly lasagne s bramborem a omáčkou. Opět výborné. A po obědě pohádka. „Hrnečku vař“. Opravdu! Ta stejná pohádka, jako včera. A děti seděly a s napětím pozorovaly každý pohyb tlusťoučkých panenek z ovčího rouna, o kterých hned ze startu paní učitelka říká, že „sie haben nicht zu (?) essen“. Uvidíme, jaká pohádka bude zítra.

Když jsem znovu obula několikero botiček, šla jsem zametat. A pak už byl konec mé pracovní doby. Tak jsem se jen rozloučila s paní učitelkou Barbarou a tou na P (Beata už tam nebyla) a šla papá.

Ulla mi doporučila hezkou ulici s obchody, tak jsem si říkala, že se tam stavím. Zjistila jsem, že Němci jsou flákači. Většina obchodů (až na pekárny, jedno ze tří kadeřnictví a obchod s ovocem a zeleninou) má prostě od 13 do 15 hodin pauzu. Zrovna v době, kdy mám taky pauzu já. Tak jsem si koupila 2 jablka (a jako bonus dostala od zálibně koukajícího prodavače burák) a vydala se pěšky na Siebeneplaneten-tedy tam, kde nyní pobývám. A cestou jsem objevila naprosto nádherný dům! Vážně! Takže jsem asi půl hodiny střídavě stála a dřepěla na protějším chodníku a kreslila.

A souhrn nových jmen dětí, respektive jmen, která jsem nezapomněla a těch, která jsem si nově zapamatovala: A jak to tak počítám, je jich skoro plný počet – 19! Kdo chybí?