Coming Home

Po pár hodinách spánku, kdy jsem několikrát probuzena troubícími newyorkskými taxíky, vstávám do posledního amerického rána. Nechce se mi. Nechce se mi vstávat a nechce se mi, aby to skončilo. Než ale uzavřu celou svou cestu, musím si uzavřít účet v bance. A vyzvednout si odtamtud penízky. Už bez bloudění tedy mířím na metro. Nastupuji na nadzemní zastávce Marcy na J train a jedu do centra. Mám tam sraz s Jančou a Denčou, abychom spolu šly do banky. Adél s Verčou mají účet někde jinde. Vezu se a koukám kolem na krásně vystajlované lidi. Vážně se mi to líbí. Taky bychom si měli opravdu dát záležet na tom, v čem vycházíme mezi lidi. A on je den hned o něco hezčí i pro pozorovatele! Metro nás zaveze pod New York a tak vystupuji po schodech nahoru. Venku svítí slunce, proudí davy lidí a troubí auta. To je pro mě New York!

Cítím se tady vážně dobře! A znovu si uvědomuju, jaká je to pohoda se na nikoho nevázat. Když tak jdu ulicí plnou Newyorčanů a mířím do banky, říkám si, že bych si tady asi i dokázala představit svůj život. Jasně, je to velkoměsto plné davů a turistů. Je to rychlé a divoké místo. A lidi už tady nejsou taková sluníčka jako v malém Winthropu. Ale má to své kouzlo. A já jsem očarovaná! Miluju New York! Už jsem to psala? To nevadí. Prostě je to tak.

Chudák Denča s Jeníkem už se vlečou s kufry. Uzavíráme účty, vybíráme peníze, přepočítáváme, měníme, ať nic není počmárané a pak se loučíme s Jančou, domlouváme, jak to všechno uděláme odpoledne a my tři nasedáme na metro. Já jedu zpět na byt pro klíče a Denča s Jeníkem už míří na letiště. Jeník totiž odlétá nějak brzy. Přestupuje dvakrát. A do posledního letadla v Paříži by k němu měla přistoupit Janča, pokud stihne svůj hodinový přestup.

Znovu procházím Brooklynem a přemýšlím, jak by se tady asi žilo. Večerní Bedford Street je dost sympatickým místem, kam bych si do některé z vináren zašla ráda sednout s přáteli. Několikrát do týdne bych asi postávala povídala s ženskými v Coin Laundry (veřejné prádelny. Pračku tady nikdo doma nemá!). Nakupovala bych ovoce v obchodech, ze kterých se skoro sype ven. Chodila bych se procházet do židovské čtvrti. Asi bych jezdila na kole. A navštěvovala kino a galerie. A moje děti by mohly do školy rovnou naproti Blančina a Jankova bytu. Zrovna teď mají asi přestávku nebo tělocvik. Jsou prostě venku na hřišti. Někteří běhají za míčem, jiní se jen procházejí a povídají si. A je z toho docela slušný kravál.

Myslím, že je to možná taky jediný důvod, proč holky nejsou ještě v posteli, ale už jen v pyžamu :D Vaří si těstoviny. Musíme odejít spolu, protože máme jen jedny klíče. A tak si taky dávám oběd. Blanka mi včera nabídla své rizoto a tak si ohřívám jednu porci. Nemají mikrovlnku ani toustovač. Vůbec to není americká domácnost! Ale líbí se mi to. Taky u nich nikde nenajdete toustový chleba, který Janko opravdu nesnáší. No, není sám.

Po obědě jdeme na metro a jedeme do centra. Holky do Central Parku a já? MoMA mi včera prostě nestačila! Vůbec jsem třeba nestihla toho Corbusiera. A tak se jdu kochat jeho skicami a adaptacemi pokojů s původním nábytkem. Posledních pár minut trávím zase před okouzlujícími Lekníny. A pak mi volá Janča. Chtěla klíče od Mineina bytu nechat na vrátnici, ale nějaká zlá paní jí to prostě nechce dovolit. A tak musím opustit své newyorkské nejoblíbenější místo. Čekám pak na Janču na zastávce Marcy a s klíčemi pospíchám na byt. Tam naštěstí potkávám Janka, který mi pomáhá s mými kufry zpět na metro. S Jančou pak jedeme společně na letiště. Oběma nám to totiž letí ve stejný čas 19:10. Akorát každá jinam. Ona do Paříže, já do Madridu. Denča zatím stále čeká na svůj večerní let do Amsterdamu. Chceme se všechny společně sejít, abychom se ještě rozloučily.

Na letišti přesedáme do AirTrainu a vezeme se na terminály. Janča na 1., já na 8., Denča je na 4. Pořád si ale myslíme, že máme dost času, abychom daly jedno poslední Starbucksovské coffee. Nakonec to ale nevyjde. Žádná z nás to prostě nestíhá. A mi málem rupnou nervy! American Airlines se rozhodly být moderní a tak upřednostňují Self Check-in a to natolik, že všech milion pět přepážek je prázdných! Nikde nesedí někdo, kdo by mě odbavil a já se mohla ještě v klidu rozloučit. Ne, prostě musím do obřího chumlu lidí, kteří nervózně přešlapují kolem automatických mašin, u kterých se máme odbavit sami. Asi se radši odpravím. Nejen že nemám ani tušení, kam si stoupnout. V letence mám navíc napsáno British Airlines (ale i cestou sem jsem tam měla tuto chybu), přestože let patří AA. Čas letí a já se konečně dostávám k některému tomu stroji. Absolutně nemám tušení, co s tím. Chce to po mně, abych projela pasem pod nějakou čtečkou. Ale ono se tomu prostě můj pas nelíbí! A to ani ve chvíli, kdy se mi s tím snaží pomoct ženská, kterou bych radši viděla za tou pitomou přepážkou, abych se vyhnula tomuto cirkusu. Self Check-in vznikl proto, aby to bylo rychlejší. Ale tady se to trochu nepovedlo! Prý tam mám naťukat nějaký kód. Dál už to tuto milou osobu nezajímá a nechává mě se dvěma velkými kufry a zoufalým výrazem ve tváři. Ten ale zachytí její naštěstí příjemnější kolegyně a zkoušíme štěstí u jiného přístroje. A ejhle! Ono to funguje! Jdu tedy přeházet věci z velkého kufru, aby neměl nadváhu. Jen se modlím, aby nevážili i příruční zavazadlo. To teď totiž váží určitě víc, než ta velká obluda. Povede se mi to a tak se kufru konečně zbavuju, jdu se na záchod převléknout z riflí do legín a spěchám na osobní a pasovou kontrolu. Setkání s holkama úplně padá.

No ne! Tak to si dělají srandu! Fronta tak na hodinu. A za půl hoďky se mám nalodit. Pan sekuriťák mě tak pouští, abych podlezla takové ty ohraničující pásky a dostávám se hned k pultu, na který musím zvednout svůj těžký oranžový kufr a do krabic vyložit notebook a boty a prostě všechno možné. Procházím kontrolou a po šipkách jako v nějaké hře spěchám k té správné Gate. Napouštím si ještě vodu a pak se jdu nalodit. Sedím mezi mladým mužem u okýnka a pánem v nejlepších letech u uličky (to je ale galantní popis, co? :D). Nějak se tam nemůžu se všemi těmi věcmi uspořádat. Ale pak se mi to daří a já velmi brzy usínám. Probouzím se tak akorát na večeři. Prý jestli kuře nebo těstoviny. Těstoviny. Je to překvapivě dobré! A jako správná Češka schovávám houstičky a máslo na horší časy. Pak znovu střídavě spím a čtu si, koukám na nějaký film, poslouchám hudbu a hlavně se těším domů! Myslím na všechny lidi, které jsem v USA potkala. Jsem ráda, že těch 6 nejskvělejších si beru s sebou domů a další dva nás v dubnu přijedou navštívit :) Ještě přemýšlím nad tím, jestli mám opravdu dárky pro všechny své blízké… A pak už zas snídaně! Trochu brzy od té večeře, ale musíme si zvykat na časový posun…

Přistáváme v Madridu a tak po skoro třech měsících vstupuji na evropskou půdu. Ach. Na letence nějak nemám napsáno žádné číslo Gate a tak se ptám letištního personálu. Za celou dobu mi nikdo z nich neřekne ani slovo! Jen mi vždy ukážou prstem doleva nebo doprava. A tak důvěřivě kráčím doporučenými směry. Jedu tedy dvě patra dolů, pak airtrainem na jiný terminál, pak zase nahoru, doprava, doleva, odbočit, zatočit, nahoru, dolů až jsem v Duty Free prostoru, kde se mi konečně dostává rady! Ale od paní z parfumerie. No takže Madride, moc jsi mě nepotěšil! Sotva dojdu k osobní kontrole, naštve mě Španělsko ještě víc. Vyhodit vodu. A pak ji není kde koupit! Nějak mě to celé unaví a tak se opravdu těším, až nasednu do posledního letadla, abych se dostala D-O-M-Ů!!! http://www.youtube.com/watch?v=NJIjvOdhx9o Usínám ještě před vzletem a probouzím se tak akorát na to, abych se trochu upravila a sbalila si věci. Ještě štěstí, že jsem to celé zaspala. Jinak bych taky mohla umřít. Žádné jídlo a hlavně ani pití. Už abychom byli dole.

Přistáváme v Praze a najednou mi připadá hrozně divné, že jsou všude české nápisy. Zaměstnanci letiště mě zdraví dlouho neslyšeným "Dobrý den" a já se jdu na toalety (sbohem, americké restroomy) převléknout zpět do Levisek. Pak vyzvedávám modrý loďák a po několika smskách a hovorech nedočkavé rodinky konečně běžím vstříc jejich náruči!

Kufry - nekufry, lidi - nelidi, BRUNO! Tak moc jsi mi chyběl, bráško!!! Skáče mi kolem krku a já už ho nikdy nechci pustit! Tak jak jsem se při odletu z domů držela a nebrečela, teď se mi to opravdu nedaří a zabulím si hned třikrát. Po Brunovi v náruči maminky a táty. Miluju svou rodinu. Jsou to nejskvělejší lidi na světě. Vážně! Jsem tak šťastná! Ani se mi nechce povídat o tom, jak jsem se měla. Prostě jsem jen ráda, že jsem s nimi!

Jedeme společně autobusem do restaurace, kde jsme byli i před odjezdem. A tam se k nám na oběd přidává i moje milovaná Kateřina s Jakubem! A mám je tu. Všechny své nejmilejší! No, ještě pár mi jich tu chybí, to je pravda… Při jídle si povídáme a smějeme se a já už se nemůžu dočkat, až všem předám dárky :)

Po jídle jdeme pěšky na nádraží a nasedáme do RegioJetu. Taťka mi hodí kufry nahoru a začíná dloooouhé ukazování všech fotek z cestování. A když říkám všech, myslím všech! Ještě nemám nic protříděno a tak nám to zabere celou cestu a ani vše ukázat nestihnu. Je to najednou takové divné jít po vratimovské děravé cestě domů. Do Toho opravdového domů! Konec, šlus, the end.