Cimitero Monumentale

Včera jsem usnula docela brzy. Naštěstí jsem se ale probudila někdy okolo půlnoci. Gala si totiž vařila něco česnekového. Hodně česnekového. Celý byt smrděl, jako by se vařil v česneku. Na noc jsem si otevřela okno a to mě zachránilo před jistou smrtí. Když totiž dnes ráno vstávám, všude je pořád stejně silná česneková vůně. A můj pokoj je taková oáza čistého vzduchu. Myslím, že Gale dneska nebude moc dobře, když v tom spala celou noc - vlastně přímo v kuchyni.

Snídám bagetu s máslem, koukám se na krátký animovaný film, chystám se do školy. Dneska mi začíná přednáška už v 9:15. Fotografia per l'architettura. Moje jediná přednáška v italštině. Problémy začínají ještě než se dostanu do přednáškové místnosti. Nemůžu ji totiž nějakou dobu najít. Nakonec ale trefím na správné místo a sedám si vedle Katky - tohle je naše jediná společná přednáška. Giovanni Hänninen říká nějaký úvod k cyklu přednášek a vypráví, jak se on sám dostal k fotografii (to mi překládá Káťa). Pak porozumím informaci o tom, že někdy přijde nějaký fyzik, expert na barvy ve fotografii, a bude nám něco vyprávět. Po asi hodinovém úvodu se Giovanni ptá, kolik je v učebně erasmových studentů - ruku zvedá asi třetina lidí. A pak kolik z nás vůbec nemluví italsky - naštěstí nejsem sama, je nás asi 5.

Myslím, že to nějak zvládnu. Už teď rozumím nějakým slovům (jako fotografia, technologia a machina a tak) haha. A prezentace jsou v angličtině (ale napsané tak malým písmem, že to ani s brýlemi ze zadních řad nevidím). Ještě že mám vedle sebe Katku. Mluví italsky a dobře vidí.

Po přednášce (která prý byla dost zábavná - mně se aspoň líbily obrázky) si jdu koupit něco malého do Carrefouru a sedáme si na chvíli ven (ještě je pořád dost chladno) a obědváme. Já už mám pro tento týden po přednáškách, ale ve škole ještě zůstávám, abych se mohla spojit s rodiči přes skype. Tentokrát přes telefon - takže se navzájem všichni vidíme i slyšíme. Neuvěřitelné! Povídáme si skoro hodinu (mně to tak teda vůbec nepřipadalo!). Pak si ještě chvíli povídám s Honzou, brouzdám po internetu (co to ti Slováci provedli?) a učím se italštinu z telefonu.

Ze školy jedu metrem na procházku po místním hřbitově - Cimitero Monumentale. Je tady pohřbeno spoustu architektů a umělců a i jejich hroby a hrobky jsou dost výrazně ztvárněné. Je to vlastně takové muzeum figurativního sochařství. Mám s sebou foťák a tentokrát mám radost z černobílého filmu. Těším se, až to vyvolám. Už jen 10 snímků a bude to! Zavírá se tady v šest, tak procházím až do zadní části hřbitova. Zrovna když jsem u velkých hrobek, které umí vytvořit dosti silnou a těžkou atmosféru, ozve se hned za mnou šílená siréna. Úplně ve mně hrkne. To aby nezavřeli návštěvníky uvnitř hřbitova. Je to teda celkem drsný způsob, ale rozhodně to funguje. Ze všech uliček vycházejí lidi a všichni poměrně svižným krokem míří k bráně - a to je teprve 17:40. Jenže celým hřbitovem už zní sirény ze všech stran a vážně není moc příjemné zůstávat v tomhle randálu uvnitř.

Domů jdu pěšky. Mělo by to trvat asi jen 25 minut, ale cestou se zastavuju v obchodě. Maminka mi totiž dnes psala starostlivou zprávu, abych nejedla jen ty těstoviny a saláty. Kupuju si teda kuře (už nanudličkované) a tuňáka (zakonzervovaného) a další dobré věci. K večeři si dávám brambory s fazolkami, které mi ještě zbyly, a salát. Trochu uklízím, čtu si Temného Tomáše (Maurice Blanchot), koukám na Citizan Kane a spím.