Chinatown

Ráno mě probouzí nedostatek kyslíku. Čtyři lidi v takovém pokojíčku, co jiného se dalo čekat… Slibovaná snídaně mě příjemně překvapuje! Toasty, bagely, máslo, marmeláda, sýr, banány, hrozno a kafe. Ještě chvíli se motáme po našem hostelu a pak vyrážíme do ulic. Lezeme na první vrchol kopcovitého San Francisca. Nahoře stojí episkopální neogotická Grace Cathedral. 

Je asi deset hodin ráno a v 11 se tady má konat pohřeb. Už teď se to tady ale hemží lidmi v černém. Na tom by nebylo nic podivného, ale většina z nich má na hlavách koruny. Netrvá dlouho, než si uvědomíme, že ženy oděné do extravagantních dlouhých černých rób, na vysokých podpatcích, s vyčesanými vlasy, korunami, smutečními závoji přes obličej a výrazným líčením, jsou vlastně muži. Je tady ale taky spousta mužů vypadajících jako muži. Ti na sobě mají většinou černý oblek a korunu. Některé ale potkáváme v daleko bláznivějších kostýmech nebo s velmi výrazným líčením. Až to občas vypadá děsivě.

Překonáme ostych a jdeme se do katedrály podívat. Už je tady spousta lidí velmi výrazného vzezření. A dlouhé černé limuzíny stále dovážejí další. Od stropu tady visí barevné stuhy. 

Vypadá to moc krásně a vesele. Tak, jako by se tady opravdu oslavoval život a ne truchlilo nad úmrtím. Stejně to píšou v programu dnešního ceremoniálu. Na úvodní stránce je fotka usměvavého starého pána. Jmenuje se José Julio Sarria. Zemřel v půli srpna v devadesáti letech. Byl to první politik, který přiznal, že je homosexuál (1961). Pak velmi aktivně podporoval LGBT komunitu (lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby). Všechny tyto informace se dozvídám od místního kazatele, který za mnou sám od sebe přišel, aby mi o Josém něco řekl. San Francisco je pro LGBT tím nejpřátelštějším městem. Už včera jsme potkaly spoustu párů. Ale dnes je to opravdu ten nejkoncentrovanější možný zážitek! Nikde jinde se toto asi stát nemůže. Pohřeb v kostele a v takovém velkém stylu! Je pravda, že episkopální církev není katolická. Ale i tam se ledy hnuly. Papež František totiž pronesl větu, která je dle mého obrovským krokem: "Když je někdo homosexuál a hledá Boha, kdo jsem já, abych ho soudil?"

Adél, Verča a Janča zůstávají v katedrále skoro po celý obřad. A my se s Denčou vydáváme na dobrodružnou cestu na letiště. Dobrodružnou proto, že nemáme ani tušení, jak se tam dostat. Když už konečně najdeme zastávku, ze které by nám měl jet autobus, nemůžeme přijít na to, v kolik že tam teda pojede. Jízdní řády tady jaksi nevedou. Nakonec ale do cíle dojedeme a po dalším drobném bloudění se dostáváme až k arrivalům. Když jsem připojená na internet, Skoro tady vystojíme důlek, než se ve východu objeví Jeník! Konečně jsme se dočkaly! Teda hlavně Denča, ale i já mám z toho upřímnou radost. Nechám je chvíli, ať se přivítají a pak se vracíme zpátky do Downtown San Francisca. Cestou píšu blog, abych dohnala strašně strašný skluz. A docela se to daří. Přicházíme do našeho super luxusního hostelu. Dáváme si nějakou tu polívku v kelímku a tousta a pak se znovu vydáváme do útrob velkoměsta.

Tentokrát máme dokonce i nějaký plán! Za prvé - vylézt na Nob Hill. Jeden ze 44 San Franciských kopců a zároveň jeden z původní sedmičky. Stojí zde spousta velkých a honosných domů - od toho "nob", což ve slangu znamená bohatý či zámožný.

Odtud se nedá vydat jinam, než dolů. 

Vybíráme směr přímo na Frisco a orientujeme se podle kolejí Cable Caru. 

Cable Car je historická tramvaj poháněná "kabely". Jsou to zkrátka lana vedoucí pod zemí, jež tahají velká kola. Jdeme se podívat do Cable Car Musea, kde je celý provoz k vidění. Můžeme se tady podívat taky na starší verze tramvají. Ale ani ty současné nejsou žádné moderní. Lidé sedí a stojí tak, jak se do Cable Caru vejdou. A my už se všichni těšíme (pozor! Změna z tvrdého na měkké "I"! Už nejsme jen holky :P), až se tak taky svezeme. To ale až později.

Teď totiž míříme do Chinatown. http://www.youtube.com/watch?v=bnlv1bMrDbM Čínské čtvrti San Francisca. Shodneme se s Jeníkem, že nám tady nějak chybí hudba - tak, jak je to vždycky v těch filmech :D Za pomoci kolemsepohybujících Zřejměčíňanů se nám podaří dostat až do Golden Gates Fortune Cookie Factory. Je to maličká výrobna čínských koláčků štěstí otevřená roku 1962. Kupujeme si balíček 6ti sušenek a na tři-dva-jedna-teď napjatě rozlamujeme. Já se mám prý soustředit na dlouhodobé cíle a nestydět se za své jednání. Denčiny finance jsou údajně v bezpečí. Janča prý bude mít dobrý týden. Verča se nemá podceňovat a má plně využívat sociálních schopností, které jí byly dány do vínku. Adél se bude v týdnu všechno dařit a Jeníkovo šťastné číslo pro tento week je dva. No, hlavně aby to bylo všecko pravda, to bychom pak měli parádní cestování :) 

Celá čínská čtvrť je jinak plná spousty nejrůznějších obchůdků s kravinkama, ale taky s foťáky nebo zippo zapalovači. Co nejvíc unáší D+J jsou všudypřítomné pandy ve všech podobách. Je to jejich společný oblíbený tvoreček. A tady jsou plyšové pandy nebo pandy na mističkách na každém rohu!

Co jiného si tady koupit k večeři než čínské jídlo do papírová krabičky s sebou? Bereme nudle s kuřecím masem a tofu (a nebo i něčím jiným) a vracíme se do hezkého parku, kterého jsme si všimli cestou sem. Hezký je, to ano. Ale co není moc příjemné jsou všudypřítomné krysy. Když jen jsou, je to ok. Ale ony se hýbou. V houfech. Je jich děsně moc a vydávají strašné kvičivé zvuky. U večeře nic moc příjemného. Vzpomínáme s láskou na naši kamarádskou myš z Winthropu… Jen se teda přesuneme na vyšší místa dále od trávy a křoví, dojíme (nebo do poloviny dojíme) své dobroty a jdeme vstříc něčemu novému.

Vydáváme se hledat slavnou Cable Car v provozu. Naskakujeme a ptáme se na cestu. Hned na další prý máme vystoupit a chytit tramvaj jedoucí správným směrem - k Lombard street. Je to jedna z nejklikatějšívh ulic na světě. Vlní se do kopce a v opačném směru z ní sjíždějí auta. Ještě chvíli se kocháme výhledem, ale pak už nasedáme na Cable Car a jedem až k Union Square. Máme trochu problém se do tramvajky vejít a tak z ní různě visíme a držíme se tyček a cizích lidí. Celou cestu na sebe pořváváme věty typu: "A kolik ještě zastávek? Vyfotíš mě? Je tu ještě Bibi? Už máme vystupovat?".

Union Square je náměstí nedaleko našeho ubytování. Jeník je po cestě unavený a tak už se s Denčou vracejí "domů". My si ještě s holkama (Adél+Verča+Janča+já) sedáme na schody a koukáme a nasáváme atmosféru. Pak dostaneme chuť na zmrzlinu a tak v iPhonu vyhledávám nejbližší (v 10 večer otevřená) zmrzlinářství. Docházíme o ulici dál do Pinkberry a každá si dáváme frozen yoghurt s ovocem a ještě třeba Oreo sušenkama. Bereme si to zpátky na náměstí a ještě chvíli po dojezení sedíme a povídáme si. Pak si trochu pobloudíme domů.

Nebyla by to má typická noc, kdybych její část nestrávila plánováním. Vymýšlím cestu na zítřek. Půjčit kola a vidět všechno! Od japonských zahrad, přes lachtany až po Golden Gate. Už se tak těšííím! Vážně jsem tady! A vážně se to děje! Musím si z toho a na to jít trochu odpočinout, ať to taky stojí za to :)