Brooklyn

Vůbec se mi nechce vstávat. Jsem rozespalá a říkám si, co všichni tak plaší! Vždyť je teprve 4:20 a letíme v sedm! Trochu jsem ale zapomněla na časový posun a nepřenastavila jsem si hodinky. Rychle teda balím spacák a všechny dráty do kufru a fičíme na H4. I tady se potvrzuje oprávněný název státu Serutinato. U osobní kontroly téměř všechny batohy prohrabují. Adél přijde o zubní pastu a my ostatní o konzervy. Najednou je rajská problém! Tak ať si ji tady užijou. Hážu jim na to minesotu. A tobě, Bruno, přivezu nového Cambella bez natrženého obalu :) Spěcháme do letadla a rychle si sedáme na místa. Můj oranžový kufr už se tu prý ale nevejde. Nejprve ho chtějí poslat dolů do zavazadlového prostoru. Nakonec jen musí zůstat vepředu, zatímco já si sedám vedle Janči do 17. řady. Tentokrát nesedíme dohromady. I tady Minneapolis stojí pevně na straně svého státu. Příjemná (bez ironie) letuška se nás ptá, co že nám tak trvalo. Celé letadlo na nás muselo čekat. Aspoň tady se na nás nevykašlali. A teď už vstříc New Yorku! Zase zapínám laptop, abych pokročila v psaní blogu (pořád se prostě něco děje), dávám si kafe (když už není dost času na spánek) a pak stejně tak jako jsem nad mraky fyzicky, brouzdám se tam i duševně ve snech.

Probouzím se tak akorát, abych se nalíčila (nemůžu přece v NY vypadat jako bych byla skoro celé dva dny vzhůru a nejdelší spánek trval pár hodin někde na podlaze na letišti) a sbalila si věci. Ten let byl zase nějaký krátký! Vystupujeme z letadla a čekáme na kufry. Už mě to ani nijak nevzrušuje, vlastně myslím, že můžu říct, že nás všechny to létání trochu omrzelo :D Ale my vystupujeme z letadla a čekáme na kufry v NEW YORKU! To je přece sen!

Než se nám ale opravdu plní přání užít si New York, čeká nás ještě pořádná dávka bloudění. Jak jinak. Začíná to už na letišti, kde nás nějaká paní pošle na terminál 6. Když vystoupíme na zastávce "terminál 5/6", následujeme směrovky… Tak dlouho, něž šestka zmizí. A když se později ptáme kde že je ten terminál 6, je nám řečeno, že žádný takový na JFK letišti není! Jako nástupiště 9a3/4… Nakonec se přece jen dostáváme na doporučovaný autobus B15. Sotva vyřešíme problém naskládání se tam se všemi těmi kufry, čeká nás hned další. Automat na jízdenky bere jen čtvrťáky! Takže rozměňujeme se spolucestujícími, hrabeme se v kapsách… Postupně přistupují další lidé. Osm obsazených míst postupně snižujeme na 2. Jsme zasypaní kufry, taškami a batohy. Trochu nám odumírají nohy, jak nám je kufry na kolečkách pořád skřípávají mezi sebe. A jsme jediné osoby bílé pleti v celém autobuse. Brooklyn. New York. Černoši a černošky. Tiše si pobrukuju Nohavicovu písničku http://www.youtube.com/watch?v=SWWRXBGXWnE. Ale je tady jistý rozdíl. Necítím se blbě, ohroženě ani nepříjemně. Myslím, že by na nás nekoukali jinak, i kdybychom měli stejnou barvu pleti. Prostě skupina turistů, co mají příliš mnoho kufrů a příliš málo informací o tom, kam jedou.

Skupinka turistů, co spoléhá na zamračeného řidiče. Ten nás vysazuje na jakési zastávce. Vůbec netušíme, kde jsme. Nemáme mapu a South 3rd Street nikdo nezná. Nakonec nám radí dvě černošky, které nám trasu našly na GPS a taky na telefonu. Máme znovu nasednout na B15 a dojet na konečnou. Odtud vzít Train M a pak už se doptat lidí.

Celou cestu v autobuse se snažím zorientovat v mapě, která visí v autobuse kousek za mnou. To znamená, že stojím, teda spíš visím, v záklonu, držím dva kufry (přičemž ten modrý si jezdí, kam chce) a tašku, koukám na mapu, fotím si ji a ještě u toho jím nachos. Z konečné zastávky se opravdu dostáváme na Flushing Avenue. A vidíme (a taky nevábně cítíme) brooklynskou část ulice Broadway. Nikdo nám tady ale není schopen poradit. A my pořád nevíme, jestli opravdu míříme dobrým směrem. Abychom se trochu posilnili, dáváme si hot dog nebo gyros a jdeme požádat na front desk nějakého hotelu, jestli se nemůžeme připojit na jejich Wifi. Naštěstí se nad mým žalostným výrazem slitují a já tak konečně vidím, kde jsme. A taky kde máme být. Čeká nás ještě půl hodiny pěšky. Než bychom se zas vrátili na M train a nebo chytli obrovský taxík, radši už to dojdeme.

Do krásného Blančina a Jankova bytu tedy vcházíme asi v půl šesté. Jen tak pro představu - letadlo přistálo po půl jedenácté. Všichni jsme úplně vyřízení. A máme asi vykloubená ramena. A tak většina osazenstva usíná na gaučích v obýváku. S Adél se pak snažíme trochu naplánovat, co budeme dělat dnes večer.

A nakonec dáme na Jankovu radu a jdeme se jen tak projít po Bedford Street. Denča zůstává doma, strašně ji bolí hlava. Ale my ostatní se můžeme kochat krásnou brooklynskou architekturou. 

Teda aspoň já se opravdu kochám! Vážně se mi to moc líbí! http://www.youtube.com/watch?v=HU0AHsAmjBQ Co ale nadchne i ostatní je, když zabloudíme do židovské čtvrti. Chlapci, mladí muži i vážení pánové jsou oblečeni v černých oblecích. Na hlavě jarmulku nebo klobouk. A po každé straně tváře natočenou loknu! Vypadají úžasně! Opravdu! Žen a dívek moc nepotkáváme. Ale u těch, které zahlédneme, si často všímám semišových vyšívaných čelenek. Chtěla bych rozumět, co všechny tyto jejich tradice znamenají. Vzpomínám si, jak sem četla Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou. A mám chuť se zase do nějaké takové knihy pustit. Jsou tady dokonce košer obchody a restaurace. Bohužel opravdu nemají rádi, když je někdo fotí. A tak se do toho (vyjma jednoho pokusu) ani nepouštím.

Po celém dni, kdy jsem snědla jen tři tousty s paštikou a jeden hot dog mi opravdu vyhládlo. A nejsem jediná. Proto na Jankovo doporučení míříme do thajské restaurace a beru si s sebou Thai Pad Noodle s kuřecím masem, arašídy a ještě něčím. A je to výborné. Jíme za chůze směrem k sámošce. Tady si nakoupíme nějaké jogurty, ovoce, sýr a samozřejmě tousťák! Bez toho už ani ránu.

Na byt se vracíme okolo půl jedenácté. Denča je vzhůru a Peťa s Nikčou už jsou taky tady. Chvíli ještě sedíme v obýváku a pak se Jeník, Denča, Janča, Nikča a Petra stěhují do New Jersey k Blančině kamarádce Mine. Já ještě chvíli sedím u počítače, ale pak si dám sprchu a přidávám se k Adél (do jedné postele) a Verči k spánku.