Bologna

Vstávám, balím se, snídani si beru s sebou a mířím na nádraží. Zuzka mě jde doprovodit na autobus, loučíme se ve dveřích a já teda jedu. Na nádraží si už zkušeně kupuju jízdenku v automatu a taky kafe v kavárnici a spěchám na vlak. Docela se vlastně těším na výlet jen tak sama.

Do Bologne přijíždím před jedenáctou. A zase mě čeká cesta z nádraží na jih do centra. Procházím nekonečnou řadou podloubí se samými obchody. Na druhé straně vidím katedrálu svatého Petra. Vstupuju dovnitř a chvíli si čtu něco v průvodci. Pak u levého bočního oltáře začíná mše. Tak se tam přesouvám. A vlastně docela rozumím, co se říká. Jednak že vím, jak to jde všechno po sobě a pak taky že italština a latina k sobě mají vážně blízko.

Po mši pokračuju do města. Procházím kolem slavné Neptunovy kašny, ale teda nějak mě to nebere, a vstupuju na Piazza Maggiore - hlavní náměstí. Jdu si do turistického centra pro mapu a sedám si na schod u náměstí, abych si vytáhla suchary, sýr a řezák na papír a posvačila. U toho studuju mapu a plánuju si trasu. Nejdříve jdu do baziliky sv. Petronia, patrona Bologne. A pak pokračuju zase na jih do Palazzo dell'Archiginnasio. Je tady Teatro Anatomico - sál, kde se prováděly operace přímo před studenty medicíny. Taková přednášková místnost. A operovala tady prý první žena, která učila na univerzitě (pokud si to teda dobře pamatuju). 

Ve stejné budově se nachází také Stabat Mater - jiná přednášková místnost s knihovnou. V celém paláci jsou na zdech napsána jména všech studentů a profesorů, kteří univerzitu navštěvovali. Je to trochu zajímavé, ale až pojedu do Bologni příště, tuhle návštěvu si nezopáknu. A asi bych ji teda ani nedoporučila. Nevadí.

Mířím stále na jih. Procházím přes parkovité náměstíčko na Piazza S. Domenico. Tady je to moc hezké. Ale kostel opět do půl čtvrté zavřený (to jsou celé 2 hodiny). Sedám si na lavičku a kreslím. Baví mě to. Dává se se mnou do řeči nějaká paní Daniela. Žila prý pár let v Lodýně. Občas něco prohodí o kráse Prahy nebo Parmy nebo Bologne a já občas něco odpovím. Až později mi dochází, že je to asi bezdomovkyně. Je zvláštní, kam se dostane člověk, který toho v životě celkem dost pocestoval a vypadá celkem rozumně.

Jdu úplně na jižní okraj mapy. Cestou se zastavuju ještě v jednom kostele a pak se toulám uličkami zpět směrem vzhůru. Bologna je krásně barevná. Žlutá, oranžová a červená. A mají tady modré nebe.

Přicházím zpátky na S. Domenico a sedám si do restaurace. Chci si dát špagety s boloňskou omáčkou žejo. To sice nemají, ale pappardelle s ragů jsou myslím dobrá náhrada.

Při čekání na jídlo dokončuju obrázek Zuzčina vnitrobloku. Trochu si vymýšlím, ale to myslím vůbec nevadí.

Oběd je výborný. Pak ještě pochopitelně kávička a vyrážím pro změnu na sever a východ města - Piazza S. Stefano - náměstí svažující se k sedmikostelí Santo Stefano. Je to takový slepenec vznikající od roku 80 do konce 19. století. Vstupuju dovnitř a procházím dál a dál, stále do dalších kostelů. Tohle je skvělé místo! Nedá se to sice moc vyfotit, ale za návštěvu rozhodně stojí.

Od kostelů pak přecházím ke dvěma nejznámějším bolognským věžím. Jedna z nich je šikmá a ta druhá zase 97 m vysoká a vede na ni 498 schodů. Všechny je vystoupám nahoru a naskytne se mi krásný výhled na celé město. Po sestupu se snažím věže nějak vyfotit, ale je to obtížnější, než jsem si myslela. Všude samé elektrické dráty a auta.

Už se blíží čas mého odjezdu a tak pomalu směřuju k autobusovému nádraží úplně na severu města. Procházím ulicí Via Piella, která křižuje starý kanál. Na jednu stranu se dá koukat z mostu a na druhou oknem ve zdi.

O kousek dál si kupuju ovoce a vodu a něco sladkého na cestu a pak procházím kruhovým parkem k autobusáku. Cestou dolů ze schodů mi přijde smska od Flixbusu, že prý budou mít 40 minut zpoždění. Tak se vracím zpátky na schody, fotím další fotku do školního projektu a chvíli si něco čmárám. Pak, ještě s předstihem, se přesouvám na nádraží. Na tabulích jsou napsány jen původní časy odjezdů, takže můj autobus už tam samozřejmě není. Ptám se lidí okolo, ale nikdo do Milána Flixbusem nejede. Začínám mít trochu obavu, že mi to nějak ujelo. Telefon hlásí 3% baterky. Nakonec přijíždí zpožděný autobus stejné společnosti mířící do Turína. Zjišťuju, že čekajícím přišla ještě jedna zpráva o jeho blížícím se příjezdu. A tak trpělivě vyčkávám. A autobus přijíždí. Z Bologne vyjíždíme s 85ti minutovým zpožděním. Prvních 22 km nám trvá zhruba hodinu. Vždy kousek popojedeme, zastavíme, popojedeme, zastavíme - a to tak dlouho, až je mi docela špatně. V jednu chvíli stojíme dokonce 16 minut na místě. Lidi z okolních aut stojících s námi na ucpané dálnici si chodí odskočit na naše autobusové wc, spolucestující z autobusu už zase postávají na dálnici a pokuřují. Já si volám s Brunem. Když se konečně rozjedeme, hlásí řidič 30ti minutovou pauzu na jídlo a zastavuje u benzínky a McDonaldu. Vypadá to, že se cesta pořádně protáhne a moje ovocná svačinka asi nebude dostatečná. Dávám si teda nějaký wrap a fantu a pak se vracím zpátky do autobusu. Teď už to normálně jede. Akorát je tu špatné světlo a nějak se to třese, takže se nedá číst. Lehám si teda na svou dvousedačku, balím se do šátku a chvíli spím.

Do Milána přijíždíme po půlnoci, takže metro už nejede. Stíháme ale ještě poslední NM1 - autobus jezdící v noci trasu metra. S jedním přestupem se tedy za necelou hodinu dostávám na Centrale. Domů přicházím se 4 hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu. Nojo, Itoška. Stejně to tu mám ráda.