Bez počítače - den první

Ráno vstávám s dobrou náladou, cvičím, snídám, plánuju si výlet. Maminka pak chce ještě nějakou úpravu v ceníku a tak zapínám počítač. Ale ono to nejde. Snažím se dlouho a bez úspěchu. Mám z toho blbou náladu. Abych si zlepšila náladu, jedu odpoledne do Chiesa Rossa - takový kostel na jihu Milána. Jsou tam taková barevná světla a večer je to prý super. To se taky dozvídám, když tam dojedu. Že jsem tu moc brzy a lepší světlo je, když je venku tma. A dostávám tedy pozvání na příští pátek, kdy se tady koná koncert ve třičtvrtě na devět a to už prý to světlo bude něco úplně jiného. Tak jo teda.

Pak se chci podívat do Bovisy - druhý kampus milánské univerzity. Ještě jsem tam nebyla a jsou tam podle průvodce taky dost zajímavé baráky. Ale chytne mě slejvák jak hovado. Promiňte ten slovník, ale ono to tak fakt je. V tašce mám foťák, knížku z knihovny a skicák. Ale deštník ne. Schovávám se do autobusové zastávky a pak jedu vlastně celou vzdálenost, co jsem ušla od kostela, zase zpátky. Z autobusu běžím na metro. Ale prší tak strašně moc, že se na chvíli schovávám pod nějaký přístřešek. A čekám, až se to trochu uklidní. A čekám. A čekám. A pořád se to neuklidňuje. A trávím tady tolik času, že už je to jedno z těch míst, které bych si měla vyfotit do své série Analogue selfie. Takže se fotím v dešti. No jsem zvědavá, co z toho bude. A pak už mě to čekání nebaví a taky zrovna místo miliardy kapek na centimetr čtvereční za minutu padá jen asi 0,99 miliardy kapek na centimetr čtvereční za minutu. Takže využívám téhle skvělé příležitosti a běžím.

Metrem dojíždím na Centrale a zastavuju se v obchodě pro víno, čokoládu, čipsy a čínskou polívku. Doma si k tomu ještě připravuju termofor a takto vybavená jdu léčit své prochladnutí a depresi do postele. Nemůžu dlouho usnout.