Better together

Denča už si asi začíná zvykat. Pokud nejsem ještě v sedm venku z pokoje, není to dobře. Dnes ale vstávám s daleko lepší náladou. Rozhodla jsem se prostě, že budu věřit tomu, že to všechno dobře dopadne. A když ne dobře, tak aspoň nějak. Co nevyřeším, to prostě nevyřeším a tečka. Četným obvoláváním auto půjčoven, hotelů a podobně si aspoň procvičím angličtinu i v oblastech, kam se při povídání s přáteli normálně nedostanu. To plánování se dá vlastně vnímat jako dar.

Jde poznat, že se opravdu blíží náš odjezd. Všichni nás prosí, ať zůstaneme aspoň o měsíc déle. A já bych i zůstala. Vážně. Jen bych si skočila domů tak na týden, se všemi bych se potkala a pořádně objala, dala si tvarohový šáteček, uzenou kýtu s chlebem, křenem, babiččinými okurkami a Plzničkou, domácí zavařené broskve, lilek, Becherovčičku, zapečenou cuketu, maminčin zeleninový salát, pribináčka a smažený řejzek s bramborem (teď aspoň víte, s čím mě čekat na letišti :D) a jela zas zpátky. Teda mohlo by to tu trochu ožít, jakože nějaká akce nebo aspoň hospoda déle než do devíti (a mě nad 21). Ale je tady prostě krásně. A hlavně ti lidi… Ti mi budou tak chybět! A jsem děsně sentimentální, já vím… http://www.youtube.com/watch?v=u57d4_b_YgI

S Jeannou se dnes dlouze zapovídáme. Bavíme se o americkém a českém školství, o její rodině, … Dokonce stojíme asi 10 minut v Officu a jen mluvíme a nepracujeme! Což je u workoholické Jeanny dost neobvyklý jev. M&S přinesou shora z kuchyně (když si jdou udělat pizzu) plnou mísu hranolek a tak sedíme dole v Breakroomu, pojídáme a povídáme si. I my si uvědomujeme, že se nám čas tady krátí. A občas už přemýšlíme nad tím, jak se po návratu v Česku setkáme.

Odpoledne si doma zase všechny sedáme k notebookům a snažíme se vyřešit ubytování v Sattlu. Je to ale tak ubíjející, že stejně nic nevyřešíme. Už se mi nad tím nechce ani přemýšlet. A tak si s úsměvem na tváři natěšeně kontroluju stav své Keen objednávky. Ale! Vyskytl se nějaký zádrhel. Ačkoliv jsem si připlatila 5 doláčů za rychlejší shipping, sandále podle mailu dorazí 4.9. A podle amazon webu 5.9. v 8 večer. Tak jsem teda zvědavá… No, M&S mi asi domů přivezou dáreček…

Adél upeče muffinky a tak si společně sedáme a pojídáme je spolu se zbytkem zmrzliny. U toho koukáme na nejrůznější vtipná videa na youtube a někdy až brečíme smíchy. Uvědomuju si, že už každou z holek poznám po hlase, smíchu, asi i podle kroku. V některých situacích už nemusíme ani nic říkat a prostě víme. Ono prostě takové soužití udělá svoje :)

S blížícím se koncem našeho pobytu je stále méně času na vymyšlení a zařízení dárků pro místní lidi, kterým chceme nechat něco na památku. Do Officu, Laundry a pro Brigitte budeme mít rámeček s fotkama. Leslie a Tom dostanou fotoknihu a knížku Richarda Bacha "Nikdo není daleko". A tak nad tím zase do noci sedíme u počítače… Loučím se myšlenkou výše zmiňovaného autora: Může nás vzdálenost opravdu oddělit od přátel? Když chceme být s někým, koho milujeme, nejsme už vlastně s ním?