Banana pancakes

Okolo páté mě probouzí chlad a světlo, tak se jen pořádně zamotám do peřiny a spím dále. Druhým budíčkem je, když mě překračují holky, které jedou do práce. Slunce už krásně svítí, ale já si chci ještě trochu pospat. Nakonec mě z peřin vytáhne horko. Je po deváté a už je pořádný hic. Denča vstává chvíli po mě chystáme (teda spíš ona) banánové lívance :) http://www.youtube.com/watch?v=6Graa_Vm5eA (moje fakt oblíbená písnička! Jinak celkově doporučuji Jacka Johnsona!). 

Já u toho uklízím nádobí. Už začínám rozumět posedlost jednoho našeho známého… Nedovolí nikomu jinému ukládat nádobí do myčky. Chápu ho! Je to taková mozaika a jakmile to jednou někdo naruší, už tam nic pořádně nevejde :D Takže to všechno hezky přeskládám… A jediné, co se tam nevejde, je taková malá sklenička. Když ji umyju ve dřezu a dávám ji na odkapávač, vyklouzne mi a padá přímo na nohu. Rozbije se. Taťka se mě na to při pozdějším skypování zeptá, jestli ta sklenička nebo noha. A když odpovím, že obojí, opáčí (tohle slovo jsem vždycky chtěla využít), že noha je ještě ok, to se zahojí. Ale co ta sklenička!!!

S taťkou pak skypujeme notnou chvíli (další super obrat! Čeština mě fakt baví!) a řešíme naše cestování. Co z toho vyplyne? Koupím si letenku ze Seattlu rovnou do Las Vegas, kde si v outletu pořídím super boty na vysokém podpatku a pak už se není oč starat :D Jen pak koupit letenku do NY a plány jsou hotovy :D Ne, dělám si srandu. Jen tam prostě oproti předchozího plánu strávíme více času a to až po návštěvě Grand Canyonu. Tam totiž musíme být čilé, zatímco v letadle do New Yorku můžeme s klidem dospávat 2 probdělé noci v Las Vegas :)

Pak přichází ještě jeden skype, ze kterého mám obrovskou radost. Verunka! Juchůůů! Popisuje mi svou praxi v nemocnici… Klobouk dolů! A musí to být fakt hodná sestřička :) takže se všemi případnými nemocemi počkejte, než dostuduje. A pak se budete mít skvěle i v nemocnici :) Kdo nevíte, o koho jde… Je to moje "nejka" ze základky a střední :)

Naobědvám se a pak se vyplácnu ven na sluníčko. Ještě mám teda co dělat, abych dohnala opálenou Denču! Říkáme si, že když už přijedeme stokilové, tak ať to aspoň vypadá, že jsme byly někde u móóóře :P Rozhodla jsem se trochu pokročit ve skládání své papírové tašky. Jako nic moc jsem neudělala (Verča už tu svou hrdě nosí), ale i malý pokrok je pokrok.

Když přijedou holky z práce, chvíli si ještě povídáme a pak vezeme Majdu domů (musela naše 3 neřidičky přivézt k nám). Jedu já s Denčou a pak pokračujeme do Twispu do obchodu. Musíme totiž nakoupit na naši českou večeři! Ta bude už tuto neděli!!! Rozhodly jsme se změnit koncepci rautu na více české chronologicky uspořádané stravování. Začneme tedy česnekačkou. Jako hlavní chod se pak můžeme těšit na zelí a bramborové knedlíky plněné uzeným. Druhou možností budou bramboráky. Dezert bude trochu překvapení i pro nás. Chystáme frgál s povidly (ta tady ale nekoupíme, takže se musíme spokojit s 2mi librami namočených, zatím nevypeckovaných švestek) a tvarohem (příběh s ním už jste jistě pochytili, tvaroh tu není. V Twispu si mě dokonce pamatuje prodavač, kterému jsem se asi před třemi týdny snažila vysvětlit, co že to je. A dnes se mě ptá, jak dopadl koláč. No ještě nijak :D Teprve bude). Takže suma sumárum dezertu - frgál s namočenými švestkami a ochucenou Ricottou! Mňam!

Po velkém nákupu jedeme domů. Už docela padám hlady, tak si jen uvařím kukuřici. A pak nám dojde, že už je spoustu hodin a my ještě neběhaly! Jsme ale dvě a ve dvou se tmy nebojíme! A tak vybíháme na našich 40 minut steady s pětiminutovým rozehřátím. Když se po třičtvrtě hodině vrátíme, dáme skoro za tmy pár yoga protahovacích cviků. Celý dům už spí a my co? Jdeme zapékat těstoviny!

Jako správné kuchařky si k tomu otevíráme láhev růžového za tři babky, malé balení brambůrků a krájíme pepřovatý sýr. Když už je všechno hezky v troubě, přesouváme se v rámci večerního klidu ke mně do pokoje, kde se nad dvěmi notebooky snažíme vymyslet plán naší cesty. No je to docela sranda :D Při hledání letenek objevíme odkaz na zapůjčení obytného auta… A tak si říkáme… Jako proč ne? Je nás sedm holek se spoustou kufrů, jídlem a pravděpodobně i ponorkou. Tam bychom se mohly aspoň zavřít do různých "místností". A cenově to navíc vychází jen o směšné peníze víc. Samozřejmě, spotřeba bude taky větší… Ale! Bylo by to přece nejvíc stylové, jet po Americe v obytňáku! Já bych šla do toho! A po krátkém skypu s tátou (někdy ten časový posun přijde celkem vhod) jsem už téměř stopro pro!

Když pak hledáme místo v kempech (ano, ty v centru Yosemitu jsou fakt už teď do posledního obsazené), zaskočí nás informace, že s obytným vozem přijet můžeme, přespat taky, ale může nás být jen 6. Píšu proto už v pokročilé hodině (a s prázdnou lahví vína, což s námi, kupodivu - vzhledem k měsíční abstinenci, nic neudělalo) zprávu na stránku "Cestování po USA". A pak už usínám. Mé plány jít opět na terasu selhávají. Jsem na to příliš unavená. Ale zítra, to tam strávím celý den!