Ateliérový pátek

Hrozně, ale hrozně, se mi nechce z postele. A Gale taky ne. Takže místo toho, abychom se zase hezky vystřídaly v koupelně se obě navzájem trochu zdržujeme a překážíme si. Přicházím do školy s malým zpožděním, ale o nic nepřicházím. Pan šéf nám vysvětluje, co bude předmětem první prezentace skupinových projektů, která se bude konat 1. dubna. Budou to spíš takové velké konzultace nebo kritiky, kde nám řeknou, co máme předělat k odevzdávce.

Pak si ve skupinkách sesedáme k sobě a pouštíme se do práce. Máme odevzdat 6 okruhů zaměřujících se na historické centrum a blíže pak na oblast, kterou jsme včera procházeli. Od zkoumání struktury, přes porovnávání stávajícího města s návrhem z 60. let 19. století, podle kterého se mělo vystavět, až po analýzu různých typů bloků. Myslím, že to bude docela dobré. A naše skupinka je fajn. Italka (Benedetta) žije celý svůj život v Londýně a sem přijela na Erasmus. Takže jsme všichni od jinud a nemáme ve skupině žádného prváka z Milána a máme 2 rodilé anglické mluvčí, takže se třeba něco naučím :)

Skupinka je to sice skvělá, ale po poledni už zůstávám v ateliéru sama - Iro se nemůže připojit k internetu, takže jde pracovat domů, Erik má nějakou jinou přednášku a Benedetta s sebou nemá notebook. Nevadí, aspoň si zavolám přes skype s rodiči i s Honzou a pak poslouchám mluvené slovo (Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové).

Ze školy odcházím až pozdě večer. Jdu ještě do obchodu u školy na větší nákup. No a pak mířím na metro - ale ejhle! Ona je stávka! Ráno jsem stihla asi jedno z posledních. Jenže jsem nějak pozapomněla, že Erik, který přišel pozdě, říkal něco o stávce. Nechám si teda poradit od nějaké slečny a jdu na autobus 91. Čekám skoro 10 minut. Pak přijede úplně plný autobus, do kterého se už nikdo nevejde, natož pak já s aktovkou a nákupem, který už mě pořádně tíží. Vracím se tedy ke škole na tramvajovou zastávku. Tady čekám asi 5 minut a koukám na stromořadí vysázené podél tramvajových kolejí vedoucími trávníkem. Je to moc hezké. A pak přijíždí krásná stará milánská žlutá tramvaj. Jupí! Uvnitř všechno z lakovaného dřeva, hezká světla a takové ty visící věci na držení, sedí se na lavicích a celé je to prostě krása. To je radosti. Přestupuju pak ještě na jednu tramvaj (ale ty nové jsou velké, ošklivé a smrdí). Nakonec mi cesta domů trvá asi hodinu.

Sedám si do postele s bagetou a prosciutem (a o té sklence vína už se nebudu zmiňovat, aby o mě prarodiče neměli obavy) a ještě nějakou dobu klikám v počítači ulice v Miláně a poslouchám Golema.