Across The Ocean

Po dvou hodinách spánku rychle dobalím posledních pár věcí a vyrážíme na letiště. Mám s sebou celou delegaci! Maminka, Bruno, manželka Kateřina…a v metru na nás čeká Jakub. Letiště Václava Havla je to nejmenší, přes které dnes budu cestovat. Snídáme ve Starbucks a povídáme si veselé historky z cest. Hlavní hvězdou je jako tradičně posední člen naší rodiny. Nepřeberná studnice neuvěřitelných příběhů… prostě táta spící s nožem v ruce, aby zabodnul lva, táta fotící slony, táta pálící třídní knihu,… a nekonečně mnoho dalších příhod. Třeba teď vyrážím na cestu, ze které si přivezu alespoň stopadesátinu takových zážitků :)

Se slzami v očích (ale držím se!) odcházím do letadla. Poslední "hovory z Čech" a jsem na palubě. S sebou snad všechny důležité věci, které jsem si měla vzít: blok a tužku od Jakuba (děkuji!), polštář od Verunky (díky moc!) KáPéZet do JůEsEj od Míši (snad mi nezabaví Becherovčičku - mých jediných 5cl alkoholu na 3 měsíce!), dvojjazyčnou knihu od Kristy (díky!) a dojemné psaní a krásný přívěšek od ženušky (čekej dopis!).

Spím celou cestu, jak mám ve zvyku. Až zaspím i jídlo, ale jelikož jsem, jak říká maminka, nevymáchaná huba nebo prořízlá pusa nebo tak něco, samozřejmě se o to hlásím!

       

A už mám prý vítat v Londýně… Multi-kulti začíná! A za chvíli už sedím v obřím letadle do Chicaga. Střídavě spím, jím, čtu si, poslouchám hudbu, koukám na filmy a průběžně se nalévám čajem s mlékem. 8 hodin není až taková hrůza. Když přistávám, je u vás před půl nocí a tady před čtvrtou odpoledne. Vystojím asi tak milion šest řad a projdu mnoha kontrolami. A pak si kupuji první americkou sváču :) Cream Cheese Bagel. A po dvou hodinách čekání nastupuji do posledního letadla a mířím do Seattlu.

Letadla ve Státech jsou jako MHD. Lidé je tady používají daleko častěji - jak jinak překonat velké vzdálenosti? Mají ale taky nevýhody veřejné dopravy. Jsou přeplněná (jsem ráda, že jsem nemusela celou 4hodinovou cestu stát :D), je v nich špatný vzduch, brečí tam miminka… No a taky v nich nedostanete žádné jídlo ani pití. Jsem ráda za svůj poslední půllitr vody a rozhodně nelitovala prvních utracených peněz za bagel. Chci jsem si od paní, co tam pak prodávala jídlo, koupit aspoň chipsy. Platí se ale jedině kartou. Vypadám asi dost bídně, protože se nade mnou slituje a dá mi je zadarmo. Tahle cesta mi připadá nekonečná. Zase hodně spím, ale v tak děsně blbých polohách, že nevím, jestli si neulomím hlavu.

          

Ale zdá se mi sen. O tobě, Jakube :D Někam jsme spolu cestovali. Snažili jsme se nacpat všechny naše zavazadla do jednoho obrovského kufru, což se nám stále nedařilo, a tak nám někdo poradil, ať na to zkusíme použít hrábě :D letadlo nám uletělo a tak jsme si sedli na zem a čekali na další. Tys k tomu koupil víno a shodli jsme se na tom, že kdybychom měli Chalupníčka a Čapkovou stále na Karlíně, a ne nově na hlavní budově, tohle by se nestalo a my vše krásně stihli :D

Při přistání mi šíleně zaléhají uši a ještě se to nezlepšilo (teď je půl čtvrté ráno místního času, tedy asi po poledni u vás, jestli dobře počítám). Seattleské letiště není tak velké jako to v Chicagu. Tam jsem musela jet dokonce vlakem z jednoho terminálu na druhý. Nemám ani tušení, kde si mám vyzvednout batoh a celá zabraná do rozhlížení se po něm úplně propásnu svou vysněnou situaci. Leslie s manželem Tomem na mě čekají s cedulkou se jménem, ale já koukám všude jinde jen ne na ně. Oni mají naštěstí úžasný instinkt a tak, i když podle jediné fotky, na které mě viděli, hledají holku s klaunským nosem, mě poznávají. Vítají se se mnou jako se ztracenou dcerou a hned se dáváme do řeči. Jsou to vážně milí lidé! Tom mi jde vyzvednout batoh a zatím si povídám s Leslie… třeba o čokoládě, škole, cestě…

Nastupujeme do obrovského (vážně obrovského!) GMC a vydáváme se na 5ti hodinovou cestu. Hned dostávám banán, nějakou müsli tyčinku a příkaz, abych se vzadu na sedadlech natáhla a spala. Rozhodnou se, že pojedeme k nim domů, protože do místa, kde budu bydlet, je to ještě další půl hodinu cesty. Jejich dům je prostě… lovely :) dřevostavba v zarostlé zahradě s vysokou travou. A mají kočku. Černobílou. Leslie nemá ráda psy. Myslím, že je fakt miluju :D přidělí mi ložnici a loučí se se mnou se slovy "good night, sweetie" a spi, jak dlouho jen chceš. Budou to úžasné 3 měsíce!